Taika Waititi nejprve natočil na Novém Zélandu několik netradičních nezávislých snímků (včetně filmu Co děláme v temnotách, který považuji za nejvtipnější komedii posledního desetiletí), pak byl natažen do Hollywoodu, aby režíroval marvelovku Thor: Ragnarok a nyní natočil Králíčka Jojo, na šest Oscarů (včetně kategorie Nejlepší film) nominovanou adaptaci románu Caging Skies spisovatelky Christine Leunens. Jde o snímek, který zřejmě měl být provokativní anti-nacistickou satirou s morálním ponaučením zahrnujícím kritiku nenávistných a xenofobii posilujících tendencí a zároveň hřejivým a dojímavým feel-good filmem, působícím na diváky povznášejícím dojmem. Bohužel, Králíček Jojo vyznívá v obou těchto polohách značně problematicky a vrtkavě.
Nejlepší a nejvtipnější je v podstatě úvod filmu, v němž dokumentární záběry pochodujících nacistů doprovází rozverná písnička od Beatles (v němčině), zatímco Johannes nadšeně hajluje na všechny kolem sebe a chystá se na víkendový tábor s Hitlerjugend, kde se mladí hoši učí házet granáty a bránit se před mentálními schopnostmi lstivých Židů. Pak se ale dostaví příběh a už je to jen horší, neb při realizaci dějové linie i většiny jejích aspektů se nepodařilo vyladit poměr mezi dramatickou vážností a komediální nadsázkou, což dělá z Králíčka Jojo silně nevyrovnanou podívanou, náhodně přeskakující mezi několika nesourodými styly a náladami.
Johannes by v doprovodu imaginárního Hitlera mohl být bohatým zdrojem satirického humoru, kdyby však z filmu nebyla tolik znát snaha filmařů být co nejméně kontroverzní, takže satira se sice koná, leč jen sporadicky a je nepříliš ostrá. Postavy hrdinovy maminky a její náctileté schovanky jsou naopak vykresleny poměrně seriózně, jsou propracovaně napsané, mají i netriviální psychologickou hloubku a plně by obstály i ve zcela vážném dramatu, přičemž jejich humor je jemný a sofistikovaný. V kontrastu naproti nim zas stojí postavy nacistů (zejména Sam Rockwell a Rebel Wilson), jež jsou absurdními karikaturami s prvoplánovými hláškami a dementním vystupováním. Imaginární Adolf Hitler slouží jako jednorozměrná parodie, avšak ve filmu je přítomen povážlivě málo a jeho vliv na vývoj děje je nulový.
Ve filmu se pak mísí seriózně dramatické scény (oběšenci na ulicích, ukrývání se ve zdi…) se scénami čistě komediálními (většina úvodu, všechny pasáže s Hitlerem…) a se scénami, které mají být obojí zároveň. To mísení často působí strašlivě bizarně (především když se nějaká komická postava ocitne v dramatické situaci nebo když spolu musejí interagovat dvě postavy, z nichž jedna je realistická a sofistikovaná a druhá je plochou komediální karikaturou). Nehledě na to, že většina těch scén navíc působí i dětsky naivně, ačkoli se nezdá, že by to nějak souviselo se záměrem vylíčit dění ve filmu optikou hlavního hrdiny. Tohle všechno následně přispívá k výrazně roztříštěnému stylu filmu a výsledkem je to, že jeho komediální rovina je oslabována závažností příběhu a držením se na uzdě, zatímco jeho dramatická rovina nemá kvůli vysoké míře nadhledu a nedostatku soudržnosti potřebnou údernost.
Je otázka, zdali by Taikovi Waititimu, jenž je filmařem inteligentním a vtipným (a na filmu je to i přes všechny výtky docela dost znát), téma nacistické satiry sedlo lépe, kdyby dostal volnější pole působnosti a mohl si snímek natočit opravdu po svém. Takhle totiž opravdu vyniká jen ve vedení herců (dětští herci jsou fantastičtí, energická Scarlett Johansson je sympaticky rozverná, Sam Rockwell je frajer i jako nacista) a v realizaci izolovaných gagů, z nichž některé jsou velmi podařené. Celkově ale Králíček Jojo působí jako promarněná šance, na kterou je Waititiho talentu a schopností v podstatě škoda, protože jde (pravděpodobně kvůli zásahům producentů) o film až příliš obvyklý, prostý a komediálně zdrženlivý, což vůbec neodpovídá naturelu Watitiho předchozích filmů.
Králíček Jojo je tudíž sice úsměvný a plný zdařilých motivů a momentů, leč seriózní přístup k závažnému tématu a nadsazenou komediální stylizaci se v něm příliš hladce skloubit nepodařilo (místy je to spíš vzájemně kontraproduktivní). A to hlavní, co je na něm nejzajímavější – tedy nacistická satira a humor točící se kolem imaginárního Hitlera chovajícího se podle představ jeho fanouška, desetiletého kluka – je využito v podstatě nejméně. I tak se ale zdá, že Králíček Jojo coby hravý crowd-pleaser diváky povětšinou nezklamává, což dokazuje i udělení divácké ceny na festivalu v Torontu. Tutéž cenu získala loni v Torontu Zelená kniha, která to nakonec dotáhla i na Oscara za nejlepší film – nicméně v tomto případě si troufnu tvrdit, že se historie opakovat nebude.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]