Není náhoda, že slovenské drama Amnestie (natočené v koprodukci s ČR) přichází do kin na třicetileté výročí sametové revoluce – zabývá se totiž nejen Havlovými amnestiemi na začátku roku 1990 a navazující vzpourou vězňů v Leopoldově, ale i pozadím listopadu 1989 a následným děním. Snímek nabízí poměrně kritický a polemický pohled na věc, který sice staví na skutečných událostech, leč buduje kolem nich vyfabulovaný příběh, v němž figurují různí disidenti, vězni, jejich ženy, politici a agenti StB.Film natočil režisér Jonáš Karásek, který celovečerně debutoval v roce 2013 s filmem Kandidát. Ten fungoval jako ukázka režisérových nadstandardních řemeslných schopností, co se technických aspektů natáčení týče – zaujaly hlavně efektní střih, stylizovaná kamera, dynamické tempo vyprávění a vizuální pojetí. Horší to bylo se zmateným, překombinovaným dějem a s postavami, u nichž mnohdy nebylo jasné, co mají být zač a proč ve filmu vůbec figurují. Amnestie je v tomhle podobná. Sice se tentokrát nese v pomalejším tempu, leč vizuálně a z hlediska kamery a střihu je opět pozoruhodná. Na druhou stranu ale trpí i podobnými nešvary, souvisejícími s tím, že Amnestie obsahuje oproti Kandidátovi podstatně větší množství postav a souběžných dějových linií, u nichž poměrně dlouho není patrné, jak by spolu měly souviset.
Hromadnou amnestií a vězeňskou vzpourou totiž více než dvouhodinový snímek vrcholí až ve své závěrečné čtvrtině, přičemž do té doby sledujeme kromě postupně eskalujících poměrů v Leopoldově i dění mimo vězení (jemuž je věnována většina filmu). Hlavním hybatelem příběhu se v tomto případě zdá být manželské duo disidentů (Marek Majeský a Aňa Geislerová), propletené s jakousi televizní maskérkou (Natalia Germani), která má v Leopoldově muže (Juraj Bača), jenž si tajně dopisuje s jiným vězněm, z politických důvodů odsouzeným katolickým knězem (Marek Vašut). Osudy těchto postav jsou však svázány jen velmi chatrně a příběh, který se film kolem nich snaží vyprávět, je kostrbatý a značně pofidérní (v podstatě jde o nějaký ukradený obraz).
Zápletka se tudíž točí kolem několika vydírání, pašování zašifrovaných zpráv do vězení, politických pletich a osobních příběhů jednotlivých hrdinů. Nic z toho se ale nevyvíjí dostatečně zajímavě a hlavně to ani nikam moc nevede – vzpoura v Leopoldově se odehraje v podstatě bez ohledu na předchozí dění a je natolik výraznou částí filmu, že ještě akorát zdůrazní, jak mdlý a malátný je jeho zbytek, který navíc selhává i v dostatečném vykreslení toho, jaká atmosféra v porevolučním období mezi lidmi panovala, jak se ta republika tehdy vlastně rodila a proč k té vězeňské vzpouře v Leopoldově vůbec došlo. Počítá se s tím, že tyhle věci divák zná a není tudíž potřeba jej s nimi seznamovat.
Kromě několika videoklipových akčních záběrů se zásahovým komandem a zdařilých hereckých výkonů tak na rozpačitém snímku zaujme především dobová stylizace a depresivní výtvarné řešení, laděné v duchu kriminálního thrilleru a využívající šedou vybledlost obrazu, déšť a zšeřelé zahnědlé interiéry. Na povrchu filmu jsou znát zkušenosti Jonáše Karáska s natáčením reklam, pod povrchem se ale obnažuje jeho nedopečená vypravěčská rovina, snažící se pojímat přelomové okamžiky kolem vzniku českého demokratického státu s určitou dávkou skepse, avšak narážející na dějovou rozbředlost, chatrnost a nevyrovnanost.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
