Přitom bychom (s výjimkou jihlavského festivalu) u nás těžko našli akci, která by se systematičtěji věnovala pro multiplexové publikum asi sotva skousnutelným provokativním, experimentálním a v neposlední řadě depresivním dílům. Samozřejmě, že i dětské či rodinné publikum si zde najde své. To ovšem neznamená, že se Anifilm = samý Pixar a Disney. I komerčněji zaměřené filmy zde rozhodně nejsou duchaprosté popcornové záležitosti, ale vždy vybízejí k zamyšlení.

I letošní ročník nezůstal výjimkou. Výrazné zastoupení zde dostal tzv. anidok neboli dokumentárně laděná díla v animované verzi. Reflexe pohnutých okamžiků dějin 20. století dostala prostor i ve filmech zaměřených více na dětského diváka.

Vítězným snímkem v kategorii celovečerní animovaný film pro dospělé se stal Vlčí dům chilských režisérů Christóbala Leóna a Joaquína Cociňi - ukázkové dílo, které na jakékoliv přízemní divácké kalkulace nebere žádný ohled. Vrací se k událostem, které byly už před časem zpracovány v celovečerním hraném filmu Kolonie. I zde se ocitáme v chilské náboženské kolonii za časů Pinochetovy diktatury, řízenou bývalým nacistou Schrafärem. Nečekejme však tradiční souvislý příběh, plný fašistických mučíren a náboženského útlaku. Film symbolicky, o to však sugestivněji, zachycuje univerzální téma zlovůle neomezené moci a jejích důsledků na ploše surrealistických sekvencí, které vycházejí ze zážitků dívky, co zrovna z nechvalně proslulé Kolonie utekla. Tvůrci dovedně pracují s animací loutek i reálných předmětů, nikoliv náhodou připomínající starší Švankmajerova díla. Snad jen škoda, že snímek trošku trpí zbytečně přetaženou délkou (75 minut), což je ovšem jev u experimentálních animovaných filmů poměrně běžný. Nemění to však nic na faktu, že vzniklo dílo, které v historii animovaného bude hodně znamenat.

Čestné uznání poroty obdržel snímek z podobného soudku, kanadské psychologické drama Ville Neuve. S využitím expresivní tušovité kresby zpracovává intimní příběh alkoholika a jeho intelektuálské manželky, odehrávající se na pozadí referenda o nezávislosti Québecu. I zde režisér Dufour-Laperriére vnáší silné nároky na diváckou pozornost. I proto se možná pod tíhou jinak brilantních animačních vizí vytrácí politické téma, k němuž se film váže poněkud povrchně. Z filmařského hlediska však film nepochybně obstojí.

Stylově i obsahově podstatně jednodušším, o to však působivějším se stalo drama Funan, které pro změnu reflektuje útrapy obyčejných lidí v Kambodži za časů řádění Rudých Khmerů. Snímek sice nepřináší víc, než co v minulosti zachytily hrané celovečeráky na stejné téma (Vražedná pole, Devět kruhů pekla), s ohledem na dětskou část publika se vyvaroval i naturalistické brutalitě, jaká by se v příběhu z Pol Potovy Kambodži dala čekat, i tak jde o silné dílo, prosté nadbytečného patosu.

S tradiční animací pracuje i Další den života, který je postavený na autentických vzpomínkách polského novináře Ryzsarda Kapuscinského z válkou sužované Angoly. Animované sekvence doplňují dokumentární pasáže s reálným Kapuscinským, bohužel jejich zakomponování do děje film poněkud dramaticky zpomalují a samy o sobě nepřinášejí zásadnější informace. Coby anidokument film spíše selhává, coby animované válečné drama však přináší velmi napínavou podívanou.

Japonská Mirai, dívka z budoucnosti, vítězka v kategorii nejlepší film pro dětské publikum, se stala jedním z nejpříjemnějších překvapení celého festivalu. A to právě tím, že ze snímku, v leckom vzbuzujícího očekávání tuctového fantasy anime, snadno zapadnuvšího v dopoledním vysílání ČT:D, se vyklubala mimořádně citlivá, inteligentní a zábavná sonda do myšlení malého dítěte, žárlícího na svou novorozenou sestru a utíkající do paralelního světa kouzelných postav, které jsou ve skutečnosti snovým odrazem jeho bližních. Mnohovrstevnaté dílo, které by svou hloubkou trumflo i leckteré přeintelektualizované snímky určené pro dospělé.

Naopak nepochopitelné je zvláštní uznání poroty pro francouzskou pohádku Pačamama, disponující plytkým, rádoby mystickým příběhem z prostředí peruánských And 16. století a přímo k uzoufání nudnou 3D animací.

Věž režiséra Matse Groruda rozšiřuje řadu válečných filmů, kde se na militaristické šílenství dospělých lidí nahlíží očima nevinného dítěte. V tomto případě se jedná o příběh malé Palestinky, konfrontované s osudem své země-nezemě, ve které násilné akce vyvolávají násilné reakce. Zvláště v České republice, kde se na izraelsko-palestinský konflikt běžně nahlíží ze striktně proizraelských pozic, může tento snímek sehrát skoro až edukační úlohu.

Zapomenout nelze ani na armádu odpromítaných krátkometrážních filmů. Jedním z vrcholů festivalu se stalo nenápadné avantgardní cvičení Nevím, co; které získalo zvláštní uznání v kategorii nenarativní a abstraktní animace. Toto dílo, pracující za pomocí střihu se živým hercem v nejrůznějších bizarních polohách, dokazuje, jakou sílu může nehrané filmové médium mít na ploše pouhých 9 minut: zcela nepodbízivě pobavit a přitom fascinovat nekonvenční hrou symbolů.

Z české produkce zazářil v kategorii studentských filmů emotivní kraťas Spolu sami, postavený na výpovědích mladých lidí, vyrovnávajících se se ztrátou blízké osoby. Jejich reálné prožitky jsou nenásilně a promyšleně rekonstruovány syrovou vodovkovitou animací.

Poctě produkční Zdeně Deitchové, která obdržela cenu za celoživotní přínos, dominovaly nejen klasické večerníčkové trháky (Krtek, Maxipes Fík), ale i méně známá díla, mezi kterými se skví trestuhodně opomíjená protiválečná groteska Munro, za kterou manžel vyznamenané, Gene Deitch, obdržel samotného Oskara. A ačkoliv jde o zakázku natočenou v angličtině, celá vznikla v Československu za významného přispění pracovníků Krátkého filmu. Proč se o tom více nepíše?

Po loňské přehlídce, která znamenala svým důrazem na poněkud sterilnější a komerčnější produkci stagnaci v historii festivalu, lze označit letošní ročník za určitý progres.