Český film Zlatý podraz režiséra Radima Špačka (Pouta, Místa) je natočen podle nebeletristické knihy Nebáli se své odvahy, jenž encyklopedicky líčí více než stoletou historii československého basketbalu, a kterou její autoři Jakub Bažant a Jiří Závozda ve spolupráci s filmařkou Kristinou Nedvědovou zároveň adaptovali do podoby filmového scénáře. Na rozdíl od knihy se film zaobírá podstatně menším časovým úsekem, soustředěným zejména na poválečné období mezi roky 1946 a 1951, v němž sleduje osudy československého basketbalového týmu, jemuž se tehdy podařilo prosadit na mezinárodních turnajích.Tvůrci se přitom snažili pravdivé vyprávění o sportovních úspěších našeho národa obepnout dramatickým obloukem, inspirovaným skutečnými událostmi a tehdejším pohnutým historickým kontextem, a spletli jej dohromady z vícera dějových a vztahových linií. Tou hlavní je pochopitelně cesta basketbalového týmu k uznání i přes mnohá příkoří, doprovázená romantickou zápletkou, jejímiž protagonisty jsou hrající trenér Franta (Filip Březina) a tanečnice/servírka Michelle (Patrycja Volny), s níž se Franta seznámí v Ženevě, kde jeho tým reprezentuje ČSR na mistrovství Evropy v roce 1946. Vedlejšími liniemi jsou pak kamarádství Franty s druhým nejvýraznějším hráčem Honzou (Zdeněk Piškula) a nepochopení pro sportovní zápal, jemuž se Frantovi dostává od jeho politicky vysoce postaveného otce (Jan Hartl).
Snímek by tak chtěl být zároveň příběhem velké osudové lásky, jíž různé důvody bránily v naplnění, příběhem o přátelské pospolitosti mezi hráči, svorně vzpomínajícími na bývalého trenéra, mučeného za války, příběhem o národu zmítaném nejistou dobou temna, jenž nalézal útěchu a naději alespoň ve vítězstvích domácích sportovců, a příběhem o odvaze a spravedlnosti v kontrastu s bezpáteřním slabošstvím těch, kteří se namísto vzdoru rozhodli silnějšímu nepříteli lízat paty, to vše na pozadí politicky a společensky vyhrocených časů poválečného Československa. A tohle všechno Zlatý podraz skutečně je, akorát se při té přemíře motivů a postav všemu věnuje trochu polovičatě, následkem čehož nic z toho nenechá doopravdy dramaticky a emocionálně zapůsobit.Ústřední romanci tak poněkud ředí skutečnost, že oba milenci se vídají jen sporadicky, přičemž jejich vlastní ambice i politický vývoj je neustále táhnou od sebe. Basketbalová utkání jsou zas místy příliš krátká a nedokáží naplno využít svůj dramatický potenciál – málokdy se závěr zápasu napínavě šponuje v posledních vteřinách záběry na výsledkovou tabuli, soupeř není skoro nikdy představen jako silný protivník (dva krátké záběry na vypaseného Sověta bohužel nestačí) a ani se většinou neví, jestli se třeba zrovna nehraje už rovnou finále. Povzbudivý efekt filmu bere za své v závěru, jenž se depresivně propadá do beznadějné atmosféry zklamání a nespravedlnosti. Leckteré události jsou zbytečně uspěchané, a když se děj skokově posouvá v čase, tak není vždy jasné o kolik.
Většinu podobných nedostatků však bohatě vynahrazují technické aspekty a zejména pak audiovizuální složka filmu a velkolepá výprava, čítající davové scény na autenticky vypadajících basketbalových halách s tribunami se stovkami komparzistů a stoprocentně přesnou dobovou stylizaci včetně všech interiérů, kostýmů, rekvizit a účesů. K atraktivně líbivému dojmu přispívá i příjemně retro obraz kameramana Vladimíra Smutného a výrazná hudba Jakuba Kudláče. Schopných herců je ve filmu celá řada (nezmíněni byli ještě Alena Mihulová coby Frantova maminka nebo Ondřej Malý v roli manažera basketbalového týmu), avšak byť všichni hrají konzistentně velmi slušně, tak se o nikom nedá říct, že by předváděl nějaký vyloženě nadstandardní nebo výjimečný výkon. Největším přínosem režiséra Radima Špačka je pak především styl jeho vyprávění, ne vždy zcela přehledný, ale povětšinou srozumitelný i bez otravné doslovnosti a prezentující netriviální příběh v konstantním tempu.
Většinu podobných nedostatků však bohatě vynahrazují technické aspekty a zejména pak audiovizuální složka filmu a velkolepá výprava, čítající davové scény na autenticky vypadajících basketbalových halách s tribunami se stovkami komparzistů a stoprocentně přesnou dobovou stylizaci včetně všech interiérů, kostýmů, rekvizit a účesů. K atraktivně líbivému dojmu přispívá i příjemně retro obraz kameramana Vladimíra Smutného a výrazná hudba Jakuba Kudláče. Schopných herců je ve filmu celá řada (nezmíněni byli ještě Alena Mihulová coby Frantova maminka nebo Ondřej Malý v roli manažera basketbalového týmu), avšak byť všichni hrají konzistentně velmi slušně, tak se o nikom nedá říct, že by předváděl nějaký vyloženě nadstandardní nebo výjimečný výkon. Největším přínosem režiséra Radima Špačka je pak především styl jeho vyprávění, ne vždy zcela přehledný, ale povětšinou srozumitelný i bez otravné doslovnosti a prezentující netriviální příběh v konstantním tempu.Na české poměry bohatá výpravnost a vysoká filmařská profesionalita tak opět vyvažují nedostatky v ději, které ale tentokrát nejsou natolik zásadní, aby to Zlatý podraz nějak výrazněji poškodilo. Jednotlivé příběhové linie a motivy jsou ve většině případů realizovány nadprůměrně, leč k tomu, aby byly doopravdy dramaticky a emocionálně působivé, ne-li přímo strhující, jim přesto chybí mnoho.
P.S. Při závěrečných titulcích hraje odvážný elektronický techno-remix české státní hymny, což je docela nevšední zážitek.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
