
Podobných dramat o známých českých osobnostech jsme tu měli v poslední době vícero, leč zatímco Českými lvy ověnčený Masaryk působil příliš akademicky, odtažitě, koženě a nedramaticky a Milada zas doplatila na dramaturgicky rozpadlé a nedovedné vyprávění i na mnohé technické nedostatky, tak Janu Palachovi se toho dá vytýkat podstatně méně a ze srovnání se zmíněnými snímky vychází jednoznačně jako vítěz. Nejde o žádný neživotný medailonek, ekvivalent školní přednášky z dějepisu, ani o pateticky oslavné velebení, které by Palacha prohlašovalo za národního hrdinu. Jde o překvapivě křehkou a intimní, ale též ráznou a zničující pouť skrze Palachovu osobnost na pozadí dobového kontextu i řady vlivů, které jej dohnaly k tak radikálnímu a pro mnoho lidí nepochopitelnému činu.

U postavy Jana Palacha se pak film nesnaží o kdovíjak hluboký ponor do jeho psychologických pochodů, ale spíš jen o výmluvné zachycení jeho osobnosti skrze řadu scén a obrazů, naznačujících jeho výlučnost z davu (třeba když v univerzitní aule jako jediný mlčí, zatímco ostatní studenti zpívají písničky Karla Kryla, nebo když se na brigádě v Kazachstánu neohroženě zastane ruského kamaráda). Jeho počáteční radostné a energické nadšení z přijetí na filozofickou fakultu se postupně mění ve smutné zklamání z pedagogických vzorů, spolužáků i z příliš pasivní veřejnosti. Je vykreslen jako hloubavý intelektuál, výrazný a osobitý i přes introvertně opatrné vystupování (sám nepije alkohol, leč je mu neustále vnucován všemi ostatními), přičemž pod slupkou na pohled sympatického mladého muže sem tam probleskne náznak psychopatie. Zásadní je v tomto ohledu scéna, v níž Palach na vesnici topí štěně – a činí tak bez mrknutí oka a se zcela chladnou hlavou, což předznamenává, s jakou neemotivní věcností bude přistupovat i k násilí na sobě samém.

Herecké výkony jsou jinak veskrze prvotřídní, přičemž ten nejzásadnější předvedl v hlavní roli Viktor Zavadil, jemuž se podařilo s překvapivou úsporností a přirozeností ztvárnit vše podstatné, včetně těch nejmenších výrazových nuancí. Vůbec sázet na málo známé tváře se vyplatilo a Viktora Zavadila tudíž zdárně a podobně úsporně doplňuje i Denisa Barešová coby Helena, Kristína Kanátová v roli Evy a další herci v menších rolích. Zuzana Bydžovská je z celého obsazení zdaleka nejznámější a herecky nejexpresivnější a předvádí svůj konzistentně vysoký standard (s věčně vlhkýma očima).


Jan Palach je (obzvlášť na české poměry) nebývale dobrý a působivý film, který drží pohromadě z hlediska příběhu, jednotlivých postav i stylu vyprávění, což v rámci české kinematografie není vůbec samozřejmé, a kromě toho překvapuje i úrovní kvality v jiných aspektech od hereckých výkonů až po uchopení jednotlivých scén. Robert Sedláček bravurně zvládl patrně velice technicky i psychicky náročné natáčení, a to i ve spolupráci s paní Kantůrkovou, která jistě měla vlastní vizi toho, jak dílo uchopit, a potvrdil tak svou pozici výjimečně schopného režiséra, jehož filmařina je čistá a poctivá bez ohledu na dostatek, či nedostatek tvůrčí invence. Starší Sedláčkovy filmy, byť často silně ceněny kritikou, se obvykle nedočkaly valného finančního ohlasu u diváků, tak snad bude Jan Palach konečně průlomem. Zasloužil by si totiž úspěch nejen u nás, ale i v zahraničí.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]