Tón filmu je tudíž udáván dvěma proudy. Tím prvním je příběh inspirovaný skutečnou událostí, kdy se černošskému policistovi doopravdy podařilo úspěšně infiltrovat Ku-klux-klan, který se nese na vlně ironicky úsměvné kriminální zápletky vybudované na napínavých, perfektně zahraných a umně režírovaných situacích s vynikající dobovou stylizací, satirickými odlesky a prvky žánru blaxploitaion. Tím druhým je usilovná snaha zdůraznit problematiku rasové a náboženské nesnášenlivosti napříč celým filmem, přičemž tato snaha nabývá místy až přehnaně didaktické formy.
V první čtvrtině snímku se například dočkáme dlouhé přednášky o zásadnosti lidských práv pro černochy a o nevyhnutelnosti rasové války. V úvodu filmu zas
Alec Baldwin v návaznosti na ikonickou scénu z klasiky
Jih proti Severu předvádí anti-trumpovský skeč a v závěru se promítají dokumentární záběry z tragických protestů v americkém Charlottesvillu z roku 2017, při nichž během střetu různých nacionalistických, ultra-pravicových a jiných skupin provolávajících nadřazenost bílé rasy s jejich odpůrci došlo ke třem úmrtím a několika desítkám zranění, čímž se Spike Lee snaží vztáhnout téma filmu ke dnešku a poněkud nadbytečně poukázat na to, o jak aktuální téma stále jde, jakoby si snad zbytek filmu nevystačil upozorňovat na to sám o sobě.
Symptomatická je i nápaditá a působivá, leč i překvapivě doslovná a laciná pasáž, v níž jsou přijímací rituály nových členů Ku-klux-klanu a jejich následné společné promítání němého filmu
Zrození národa, doprovázené oslavnými výkřiky u scén s rasovými čistkami, průběžně prostříháváno s vyprávěním starého černošského pamětníka, který smutně vzpomíná na brutální lynčování pochybně odsouzeného černocha v době svého mládí. Místy to skutečně působí až jako extrakt z příručky o rasismu pro pomalu chápající začátečníky, kvůli čemuž to ani zdaleka nemá takový emocionální efekt, jaký by to mít chtělo, a větší zážitek nakonec pozůstává ze zábavně neuvěřitelného, až absurdního námětu s důsledně promyšlenými dialogy a vypointovanými scénami trochu ve stylu Tarantina nebo bratří Coenů.
Skvělí herci disponují i bravurně napsanými postavami. Osobitě výrazný John David Washington v hlavní roli představuje se svým převážně pacifistickým Ronem, který je ochoten s bělochy normálně vycházet a spolknout kvůli tomu i ledajakou urážku, protipól k
Lauře Harrier, představitelce předsedkyně černošského aktivistického hnutí, s níž začne Ron chodit v sekundární vztahové příběhové linii, a která zaujímá vůči bělochům podstatně bojovnější pozici. Flip se v podání umírněného Adama Drivera nejprve staví pasivně ke svému židovskému vyznání, ale když se pak musí před Ku-klux-klanem přetvařovat a svou víru skrývat, začne to v něm probouzet myšlenky na vlastní postoj k náboženské tradici. Členové Ku-klux-klanu pak víceméně odpovídají představám o imbecilních jižanských buranech, aniž by přitom ale upadli do přílišného stereotypu a karikatury.
BlacKkKlansman každopádně disponuje jasnou a inteligentní strukturou, v níž pozvolné tempo vyprávění, při němž mají řečené informace dost času zapůsobit, vyvažují hbité dialogy, výkony typově přesně obsazených herců i formální obrazová stylizace. Spike Lee sice k filmu přistupuje chytře, což je na řadě scén jednoznačně vidět, ale sem tam zbytečně podceňuje diváky a sype do nich své poselství příliš polopatě, triviálně a návodně. A v záslužné snaze neustále upozorňovat na problematiku rasové nesnášenlivosti v průběhu celého filmu od prvních do posledních vteřin pak zapomíná věnovat se ději, který se též zdá být mírně zjednodušeným. Příběh je to však skvělý a takřka neuvěřitelný, leč záštita skutečnými událostmi ho zachraňuje před pochybnostmi o věrohodnosti.