Jeho základem je totiž pomalé a depresivní psychologické drama o truchlení, zoufalství a disfunkčních rodinných vztazích, které je ovšem jako horor natáčeno – a vypůjčuje si z tohoto žánru mnohé atributy, které se do filmu s postupujícím časem pozvolna vkrádají čím dál tím intenzivněji. Zpočátku jen sem tam na chvíli problesknou, pak se začnou hlásit o slovo častěji a důrazněji a teprve až někdy v poslední čtvrtině začnou silně převažovat všechno ostatní.Byla by tudíž chyba těšit se na nějaký duchařsko-démonský hororfest ve stylu V zajetí démonů 2 nebo něčeho takového. Děsivé dědictví se totiž snaží budovat napětí hlavně skrz atmosféru a psychické rozpoložení postav a spíš než o strašení a bafání na diváka mu jde o jeho maximální znepokojení, čemuž odpovídá i to, že obsahuje jen jednu jedinou lekací scénu, což ho už samo o sobě výrazně odlišuje od všech ostatních hororů posledních let (možná s výjimkou Uteč a Čarodějnice, s nimiž má ledacos společného).
Na začátku filmu pohřbívá svou zesnulou matku hlavní hrdinka Annie (Toni Collette), která s ní žila ve velkém rodinném domě na samotě u lesa spolu se svým manželem (Gabriel Byrne), zhruba sedmnáctiletým synem (Alex Wolff) a třináctiletou dcerou (Milly Shapiro). Všichni členové rodiny patrně trpí nějakými potlačovanými psychickými újmami, což Annie utápí ve své práci (vyrábění miniatur), syn v marihuaně, manžel v rezignované lhostejnosti a dcera v bizarních koníčcích (mimo jiné sbírání hlaviček uhynulých zvířátek). Annie svou matku příliš neoplakává, protože ačkoli ji měla ráda, tak jejich vzájemný vztah nebyl v posledních letech nic moc. Následně však už tak dost zdeptanou rodinu zasáhne podstatně ničivější tragédie, která ji psychicky pošle na samé dno. A pak se teprve začnou dít věci.
Na začátku filmu pohřbívá svou zesnulou matku hlavní hrdinka Annie (Toni Collette), která s ní žila ve velkém rodinném domě na samotě u lesa spolu se svým manželem (Gabriel Byrne), zhruba sedmnáctiletým synem (Alex Wolff) a třináctiletou dcerou (Milly Shapiro). Všichni členové rodiny patrně trpí nějakými potlačovanými psychickými újmami, což Annie utápí ve své práci (vyrábění miniatur), syn v marihuaně, manžel v rezignované lhostejnosti a dcera v bizarních koníčcích (mimo jiné sbírání hlaviček uhynulých zvířátek). Annie svou matku příliš neoplakává, protože ačkoli ji měla ráda, tak jejich vzájemný vztah nebyl v posledních letech nic moc. Následně však už tak dost zdeptanou rodinu zasáhne podstatně ničivější tragédie, která ji psychicky pošle na samé dno. A pak se teprve začnou dít věci.Překvapivě je Děsivé dědictví dílem mladého amerického debutanta Ariho Astera, který v něm předvádí naprosto suverénní a nápaditou režii a coby autor scénáře i mnoho pozoruhodných myšlenek a komplexní práci s motivy (je nezbytné dávat neustále pozor, co se na plátně děje, a pokud možno si to pamatovat). Je zcela evidentně schopný vést herce k bravurním výkonům, jeho propracované postavy mají patřičnou hloubku a příběh jeho filmu, jakkoli prostě ve výsledku vyznívá, je promyšleně vystavěn na nebanálně strukturovaném pomalém vyprávění, děsivých obrazech, pozvolna stupňovaném psychoteroru, postupném prohlubování bezradnosti všech hlavních postav a mistrném dávkování informací. Každý nový poznatek totiž divákovi poodkryje další malinkatý kousek skládačky, ale až do poslední chvíle ho nenechá odhalit celé řešení najednou, čímž mu takřka znemožní odtušit, k jakému typu vyvrcholení snímek dospěje. A tahle nejistota je v kombinaci s tím vším ostatním ohromně působivá. Rozhodně jde o tvůrce, jehož se vyplatí do budoucna bedlivě sledovat.
Psychologická linie snímku stojí hlavně na tom, jak se členové rodiny, jejichž mizérii přiživují i noční můry a halucinace, vyrovnávají s bolestnou ztrátou, a jak v nich bublají různá nahromaděná traumata, agrese, stres a výčitky až na hranici explodování. Silně skličující atmosféru podtrhují i herecké výkony, mezi nimiž nejvýrazněji vyčnívá Toni Colette, která měla ze všech postav nejvíce prostoru pro exhibování, a byť místy při svých hysterických výstupech trochu moc tlačí na pilu, tak už dlouho nebyla takhle dobrá a takhle dobře obsazená. Ostatní oproti ní hrají umírněněji, leč jsou naprosto bezchybní a věrohodní. Výkon mladé a doposud jen divadelní herečky Milly Shapiro ještě umocnil výrazný make-up, dodávající její atypické tváři až ohyzdný nádech.
Velkou porci děsu pak režisér dokáže navodit i pouhým zvukem, hudbou nebo správně zvoleným pohledem kamery. Často třeba nejprve zabírá vystrašené obličeje svých hrdinů a až pak ukáže to, na co se dívají. Sem tam si vypomůže krvavým efektem, digitálním trikem nebo mrtvolnou maskou, ale spíš sporadicky a vždy s nejvyšší možnou efektivitou. Svou roli hrají i bizarní výjevy, které Annie skládá ze svých miniaturních výtvorů. Každá drobnost se počítá.
Jediná podstatnější výtka tak směřuje k tomu, že na některé nejasnosti zkrátka film neodpovídá a někdy si to sice lze domyslet, ale určité drobnosti přeci jen nevyplývají z kontextu snímku dostatečně, načež působí matoucím dojmem a nezdá se, že by šlo o záměrné matení. Proč se někomu zjevuje ve snu pes, když rodina žádného psa nemá? Co to leží na konci filmu před domem a není to náhodou ta samá věc, co ležela předtím v jiné scéně na silnici? Režisérova snaha o nápadité obrazové kompozice je sice obvykle značně působivá, ale místy už hraničí s prvoplánovým předváděním (záběr vzhůru nohama jsem ještě nepoužil, to by se mělo napravit), a některé motivy jsou přeci jen předvídatelnější než většina ostatních, tudíž kvůli nim ledacos dopředu odhadnete (třeba když padne zmínka o alergii na ořechy u jedné z postav).
Psychologická linie snímku stojí hlavně na tom, jak se členové rodiny, jejichž mizérii přiživují i noční můry a halucinace, vyrovnávají s bolestnou ztrátou, a jak v nich bublají různá nahromaděná traumata, agrese, stres a výčitky až na hranici explodování. Silně skličující atmosféru podtrhují i herecké výkony, mezi nimiž nejvýrazněji vyčnívá Toni Colette, která měla ze všech postav nejvíce prostoru pro exhibování, a byť místy při svých hysterických výstupech trochu moc tlačí na pilu, tak už dlouho nebyla takhle dobrá a takhle dobře obsazená. Ostatní oproti ní hrají umírněněji, leč jsou naprosto bezchybní a věrohodní. Výkon mladé a doposud jen divadelní herečky Milly Shapiro ještě umocnil výrazný make-up, dodávající její atypické tváři až ohyzdný nádech.Hororové prvky se nejprve projevují na bázi drobných podivností a nejasností (světelné záblesky, občasné vidiny některých postav, zmínka o znesvěceném hrobě a jiné podezřelé detaily), jichž nejenže začne časem přibývat, ale navíc začnou společně překlápět film do jednoznačně nadpřirozené hororové roviny, která postupně začne nabírat na obrátkách a posléze vygraduje do naprosto šíleného a obskurního finále. Završení snímku je vpravdě unikátní a neotřelé, a byť ve své perverznosti působí v první chvíli hrozně na sílu a prvoplánově, tak ve skutečnosti dává smysl a chytře do sebe splétá všechny ty nitky, které k němu od začátku vedly.
Velkou porci děsu pak režisér dokáže navodit i pouhým zvukem, hudbou nebo správně zvoleným pohledem kamery. Často třeba nejprve zabírá vystrašené obličeje svých hrdinů a až pak ukáže to, na co se dívají. Sem tam si vypomůže krvavým efektem, digitálním trikem nebo mrtvolnou maskou, ale spíš sporadicky a vždy s nejvyšší možnou efektivitou. Svou roli hrají i bizarní výjevy, které Annie skládá ze svých miniaturních výtvorů. Každá drobnost se počítá.Jediná podstatnější výtka tak směřuje k tomu, že na některé nejasnosti zkrátka film neodpovídá a někdy si to sice lze domyslet, ale určité drobnosti přeci jen nevyplývají z kontextu snímku dostatečně, načež působí matoucím dojmem a nezdá se, že by šlo o záměrné matení. Proč se někomu zjevuje ve snu pes, když rodina žádného psa nemá? Co to leží na konci filmu před domem a není to náhodou ta samá věc, co ležela předtím v jiné scéně na silnici? Režisérova snaha o nápadité obrazové kompozice je sice obvykle značně působivá, ale místy už hraničí s prvoplánovým předváděním (záběr vzhůru nohama jsem ještě nepoužil, to by se mělo napravit), a některé motivy jsou přeci jen předvídatelnější než většina ostatních, tudíž kvůli nim ledacos dopředu odhadnete (třeba když padne zmínka o alergii na ořechy u jedné z postav).Děsivé dědictví rozhodně není nějaký standardní tuctový horor, naopak jde o originální, nevšední a pozoruhodné dílo, které dokazuje, že na poli hororu se dá pořád i dnes vymyslet něco nového. Nebývale filmařsky zručný Ari Aster tomu navíc dokázal dát komplexní, inteligentní a působivý tvar, který chytře kombinuje žánry, sugestivně pracuje s postavami i atmosférou a neotřele využívá běžné hororové postupy k dosažení intenzivních pocitů, jaké divák při sledování naprosté většiny moderních hororů až tak běžně nezažívá.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
