Ve všem tom shonu jednak člověk nemá šanci začít nějak sympatizovat s postavami, nebo s nimi soucítit, ba ani chápat, co jsou vlastně zač. Všechno a všichni jsou totiž překryti silnou vrstvou brutální stylizace, v níž se ze všech členů „obludária“, zprvu stydlivých a do sebe uzavřených, stávají zničehonic mávnutím kouzelného proutku extrovertní, roztančené a sebejisté osobnosti, v nichž dřímají pěvecky i pohybově nadaní umělci, zatímco ostatní vedlejší postavy jsou víceméně karikatury – kdo je odpůrce cirkusu, tak je buď špinavý opilec, nebo zaprděný snob, či zkrátka škarohlíd (zde zosobněný nesnesitelně zkreslenou postavou divadelního kritika), který nemá zábavu rád a smát se asi ani neumí.  

 

I ta nejdůležitější část příběhu, kdy se z hlavního hrdiny stane ctižádostivý chamtivec, co začne organizovat turné s krásnou operní pěvkyní (Rebecca Ferguson) a zanedbávat kvůli tomu obě své rodiny - soukromou i cirkusovou – ale nakonec se polepší a uvědomí si ty pravé hodnoty, je ve výsledku realizována strašlivě zkratkovitě, kdy k úplně všemu dochází skokově a jako na zběsilém běžícím pásu. Působí to, jako by si tvůrci odškrtávali seznam toho, co všechno se musí stihnout, a nehodlali se ničím příliš zdržovat, aby zbylo dost času na písničky.

Na druhou stranu, muzikálová čísla včetně zpěvu a mnohdy i celkem nápaditých tanečních choreografií tvoří v každém případě vrchol filmu. Písničky samotné (od textařů písní v La La Landu) jsou chytlavé, příjemné a dobře napsané. Vizuálně je film velice líbivý, je proto radost nejen jej poslouchat, ale je i na co se dívat. Výprava je super, herci jsou skvělí. Ale kdo obecně nemá rád cirkus, toho Největší showman pravděpodobně okouzlí jen těžko. Zároveň je opravdu potřeba rezignovat na jakékoli přemýšlení a snahu přistupovat k ději racionálně – tvůrcům zřejmě šlo po Barnumově vzoru hlavně o prezentování barevné a libozvučné podívané a vyprávění nějakého příběhu dost odbyli.