Všechny níže uvedené snímky dorazí (nebo už dorazily) do českých kin.

Čtverec
Vítězný film letošního festivalu v Cannes je švédskou uměleckou společenskou satirou, která prostřednictvím chování hlavního hrdiny – samolibého kurátora muzea, který se v honbě za ukradenou peněženkou zpronevěří vlastním morálním a etickým hodnotám – zrcadlí humanitární a sociální povědomí v současné společnosti. Jde o sofistikovanou a intelektuální zábavu pro náročné a přemýšlivé diváky, kteří jsou v průběhu filmu, podobně jako jeho hrdinové, vystavováni nejrůznějším absurdním situacím zkoumajícím hranice lidského soucítění, tolerance a důvěry, a mohou sami na sobě testovat, jak by se v nich asi zachovali.

Jinak film přetéká významy a metaforami, mimo jiné si pohrává s tématem konceptuálního umění, poukazuje na problematické uvažování lidí nad cenzurou a politickou korektností a vnímání marketingových trendů na internetu a sociálních sítích a odkrývá i zjevné rozdíly v tom, jaké humanistické ideály společnost navenek zastává, ale jak potom reaguje během skutečné konfrontace se sociálně slabšími. Nesmírně ambiciózní film, na nějž se nedá dívat bez nutnosti přemýšlení nad jeho smyslem a sděleními. (JVA)

Nemilovaní
Ve svém nejnovějším filmu se ruský auteur Andrej Zvjagincev odklonil od čitelných variací na krajana Tarkovského (jako například ve filmech Vyhoštění a Leviatan) a posunul se směrem k mnohem civilnějšímu lidskému dramatu, které stojí na psychologicky prokreslených postavách a silné sociální kritice. Nemilovaní jsou nejen zdrcující výpovědí o odlidštěnosti v nás (a v současné společnosti), ale také o neschopnosti lásky v dnešním světě. Symbolickou otázku „Čí je to vina?“ pokládá Zvjagincev ve scenáristicky a režijně přesném tvaru, v němž je vše motivováno a každý prvek/záběr nabývá svého zásadního významu.

I relativně náhodné scény, které jsou očividnou kritikou kultury narcisismu, povrchnosti a starosti jen o sebe, nádherně zrcadlí tragický příběh nevyhnutelného rozpadu manželství a pátrání po zmizelém synovi. Nemilovaní mají vzácný dar na všech frontách perfektně dotaženého díla, které díky skvělému skloubení rodinné, vztahové, sociální i investigativní linie, dokáží absorbovat diváka do děje a na konci jej vyplivnout do reality. Zmizelá pro náročné. (BM)

120 BPM
Francouzské drama odehrávající se v devadesátých letech se věnuje vnitřnímu chodu tehdejší pařížské aktivistické skupiny ACT UP, která bojovala za osvětu viru HIV a za dostatečnou lékařskou péči pro nakažené jedince a brojila proti ignoranci, nezájmu, politice a farmaceutickým firmám. První polovina snímku až procedurálně zachycuje dění uvnitř skupiny prostřednictvím organizačních schůzek mnoha jejích členů, různých aktivistických akcí a nekonečné frustrace jednotlivců z nevyslyšení a neporozumění ze strany veřejnosti i představitelů moci.

Druhá polovina se více věnuje intimnímu a vášnivému vztahu dvou mužských členů, z nichž jeden je HIV pozitivní a je jen otázkou času, kdy na nemoc doplatí životem. Portrét celého hnutí, završený velmi realistickým znázorněním toho, jaké to je umírat na AIDS, slouží i jako důležité memento, že i v dnešní době jde stále o aktuální téma a reálnou hrozbu. (JVA)

Odnikud
Nový snímek německého režiséra Fatiha Akina, v němž exceluje Diane Krueger, jako matka, která se vyrovnává se smrtí svého manžela a syna po bombovém útoku, je sestaven ze tří, zdánlivě neslučitelných částí, z nichž každá vychází z tradice jiného žánru. Odnikud začíná jako drama o ztrátě, které je zároveň intimní studií truchlení, samoty a neschopnosti se vyrovnat se smrtí blízkých osob a navrátit se do společnosti – tato část je spíše povinným úvodem pro další dvě dějství, v nichž hlavní postava přechází z pasivního do aktivního stádia.

Nejsilnější část filmu je soudním dramatem, v němž se odvíjí silný osobní příběh a boj za spravedlnost. Zde by Odnikud klidně mohlo konkurovat těm nejlepším americkým soudním dramatům, protože obsahuje strhující gradaci, proslovy a nečekané rozuzlení. Mírným zklamáním je proto poslední třetina filmu, v němž precizně vyrešeršovaný a komplikovaný příběh ustupuje přímočarému thrilleru o pomstě. Distance od velmi realistických prvních dvou třetin je díky zjednodušenému konání hlavní hrdinky (příliš mnoho náhod) až tak velká, že nemá tragické finále možnost zapůsobit tak silně jako předchozí části. (BM)

Zabití posvátného jelena
Už ve filmech Špičák a Humr vytvořil řecký režisér Yorgos Lathimos satirické obrazy podivných lidských společenství, která se řídí absurdními pravidly a legračně-mrazivými kulturními návyky, které ovšem jejich tvůrce nemá potřebu jakkoli vysvětlovat. Fiktivní svět v Zabití posvátného jelena se o poznání více přibližuje naší realitě, leč liší se v dráždivých drobnostech, jako je překvapivá otevřenost jeho hrdinů i ohledně poměrně intimních aspektů jejich života, výrazně omezené a sterilní vyjadřování emocí, podtržené ještě nedostatkem hlasové intonace, a až podezřele přeháněná vzájemná zdvořilost a uctivost.

Ve své plné bizarnosti se nicméně film projeví ve chvíli, kdy ústřední čtyřčlenná rodina, v níž rodiče ztvárnili Colin Farrell a Nicole Kidman, začne být sužována jakousi devastující vyšší mocí. Nádherně a zábavně divný film, který ocení zejména milovníci hodně černého humoru a nevšedních filmů s ujetým dějem. (JVA)

Nikdys nebyl
Britská režisérka Lynne Ramsay pět let po znepokojivé mateřské zpovědi Musíme si promluvit o Kevinovi (2011) natočila další těžko zařaditelný a polarizující snímek. Nikdys nebyl můžeme označit za „artovou verzi Scorseseho Taxikáře“, což je samozřejmě zjednodušující, avšak nabízející snadný klíč k dekódování díla, která sice oplývá obdobnou zápletkou, nicméně je mnohem čitelněji ukotveno v konvencích uměleckých filmů. Zatímco je v prvních dvou třetinách kombinace brakového žánrového modelu a nespolehlivého vyprávění ještě ozvláštňována zdařilými elipsami (Ramsay zde nikdy neukáže pravou akci, jíž předchází dlouhá příprava), poslední třetina však sklouzává ke zbytečným artovým klišé, když začne autorka stírat hranici mezi fikcí a realitou a zbytek nechává na divákovi.

Snímek byl na letošním festivalu v Cannes oceněn za nejlepšího herce (Joaquin Phoenix) a nejlepší scénář, přičemž druhé jmenované ocenění je při pohledu na nabitou soutěž přinejmenším sporné. Ve výsledku jde nanejvýš o stylisticky zajímavý snímek (spojení hudby a střihu) s chameleónským hereckým výkonem, za nímž však dalece zaostává banální braková vyprávěnka, zbytečně znejišťována autorčinou snahou o přesah. (BM)

O těle a duši
V Berlíně pro změnu letos zvítězil německý snímek pojednávající o křehké a nenápadné romanci, odehrávající se kontrastně v brutálním prostředí industriálních jatek. Oba hlavní hrdinové, mladá a zakřiknutá kvalitářka masa a podstatně starší ředitel firmy, jsou osamělí a trpí jistým handicapem – on má ochrnutou ruku a na vidinu šťastného vztahu už dávno zanevřel, ona disponuje lehkou formou autismu a štítí se fyzického doteku. Když ovšem náhodou zjistí, že se jim zdají stejné sny, započne mezi nimi klíčit touha tyto sny naplnit.

Film založený na postavách a jejich procedurálním vnitřním vývoji, závislém na prožívání euforických okamžiků prchavého štěstí, je fantasticky vymyšlený a perfektně vyprávěný, přičemž oba herci v hlavních rolích excelují a jediným výrazem ve tváři toho dokáží vyjádřit více než stovkami slov. Příjemná (až na pár krvavých scén), optimistická a originální romantická podívaná. (JVA)

Western
V příběhu-nepříběhu německého dramatu o tom, jak se parta německých dělníků snaží navázat vztahy s bulharskými obyvateli vesnice, v jejíž blízkosti pracují, se dá najít mnoho myšlenek a témat, celkový děj nicméně pozůstává spíše ze sledu scének, jak si lidé jsou schopni i bez znalosti jazyka porozumět, případně si vjet do vlasů. Pomalu plynoucí charakterová studie mnoha postav na pozadí bulharského venkova je inteligentně režírovaná a zdařile obsazená přirozenými neherci. (JVA)