Na filmovou pentalogii pak navázal nemastný neslaný televizní seriál a stejně (ne)kvalitní televizní filmy, načež celá franšíza upadla v zapomnění. O remake původní Planety opic se v roce 2001 pokusil i slovutný Tim Burton a vzniklá podivnost dodnes hyzdí jeho filmografii. Po dalších deseti letech se námětu chopili producenti z Chernin Entertainment, kteří po zhlédnutí nového konceptu usoudili, že dozrál čas na to, dát opičí sáze další šanci. Jako režiséra dostalo Zrození Planety opic do vínku doposud nepříliš úspěšného režiséra Ruperta Wyatta, ten se však svého úkolu zhostil se ctí a bravurou a vzniklo nové silné (a co možná realistické) převyprávění příběhu ze čtvrtého dílu Dobytí Planety opic, kdy se inteligentní šimpanz Cézar (Andy Serkis) postaví do čela svého plemene.
Pokračování pod taktovkou Matta Reevese s názvem Úsvit planety opic se neslo v duchu stejné technické dokonalosti, avšak příběhové aspekty a nezajímavé postavy vykonaly svůj díl a druhý díl lesku svého předchůdce nedosáhl. Matt Reeves zůstal na režisérské židli i pro třetí díl s názvem Válka o planetu opic. Byl rovněž spoluautorem scénáře, který se v mnohém snaží položit základ ke statusu quo z původní série a ukázat konflikt lidí a opic opět realističtěji, než to kdysi dávno udělala Bitva o Planetu opic (z níž si některé motivy vypůjčil i předchozí Úsvit planety opic).
Od té doby, kdy si Cézar (Andy Serkis) obhájil své vůdcovství nad tlupou opic z oblasti San Francisca nad zákeřným Kobou (Toby Kebbell), ovšem nedokázal zabránit vypuknutí války s lidmi, uběhly dva roky. Lidské vojenské jednotky pod vedením vyšinutého plukovníka McCullougha (Woody Harrelson) neúnavně útočí na pozice opic a hledají Cézara, jehož likvidace je klíčem k vítězství a uhájení pozice lidí coby pánů tvorstva.
Předně je třeba říct, že ač má film v názvu slovo „válka“, není v něm téměř o nic více boje než v původní Bitvě o Planetu opic. To samo o sobě může mnoho lidí odradit, ale já toto řešení považuji za velmi zdařilé. Snímek působí velmi přemýšlivým, psychologickým i filozofickým dojmem. Dosyta si zde užijeme záběrů na hledící postavy a dalších aspektů, které se v blockbusterech už téměř nevyskytují. Do značné míry jde pak i o film protiválečný, což je první z podobností s původní filmovou pentalogií (např. film Do nitra Planety opic obsahoval naprosto zjevné analogie na protesty proti válce ve Vietnamu). Zcela konkrétně pak lze mluvit o inspiraci Apokalypsou (o tom ještě bude řeč), Mostem přes řeku Kwai (jehož námět rovněž pochází od Pierra Boulla), či Velkým útěkem.
První snímek rebootované série byl vcelku rovnocenně o opicích a lidech, zatímco druhý díl výrazněji stranil opicím s tím, že jsme mohli fandit alespoň rodině Malcolma (Jason Clarke), jednoho z vůdců sanfranciské lidské kolonie. Samozřejmě zde byl velký záporák v podobě znetvořeného šimpanze Koby a jeho přívrženců, který černobílé vnímání konfliktu poněkud otupoval. Každopádně v nejnovějším filmu už je veškerá snaha o vyváženost tatam a jedinými zápornými postavami opic jsou dezertéři většinou z řad goril. Naproti tomu lidé zde žádné kladné postavy téměř ani nemají, což je dle původní filmové série zcela správně, protože lidé jsou dle tamních reálií v budoucnosti buď degenerovaní bez schopnosti mluvit nebo přímo zmutovaní pomatenci žijící pod zemí a fanaticky uctívající atomovou bombu Alfa-Omega (viz Do nitra Planety opic). Právě na tyto prvky je v novém snímku častokrát odkazováno.
Pokud jde o hlavního záporáka, pak je plukovník McCullough zcela zjevnou variací na plukovníka Waltera Kurtze (Marlon Brando) z Apokalypsy, s nímž zdaleka nemá společnou jen hodnost. Woody Harrelson předvádí svůj obvyklý (dobrý) herecký výkon, avšak nemohl jsem se ubránit pocitu, že jeho šílený plukovník je příliš okatou snahou napodobit Brandův temný charakter. Jediná další lidská postava, která stojí za zmínku, je němá holčička (Amiah Miller), která je taktéž narážkou na původní Planetu opic.
To nás přivádí k tomu, čemu vlastně máme ve filmu fandit, a to k opicím. Tak jako v předchozích dílech ani v tomto není jediná skutečná opice. Všechno jsou to digitální modely, které rozpohybují herci za použití motion-capturingu. Králem této techniky je Andy Serkis, který byl snad v minulém životě opicí, když uvážíme, jak přirozené je jeho ztvárnění mimiky a gest Cézara. Stranou ovšem nestojí ani další opičí představitelé, jejichž znaková řeč by snad občas ani nepotřebovala titulky. Novým přírůstkem do party je pak šimpanz v podání Steva Zahna, který je očividnou snahou prozářit pochmurnou atmosféru snímku alespoň humorem. Bohužel tato snaha zde působí malinko rušivě, byť zdaleka ne tak prvoplánově jako třeba Jar Jar Binks ve Star Wars.
Po technické stránce není filmu co vytknout. Digitální opice jsou díky trikům k nerozeznání od pravých a pokud se v prvním dílu občas dala poznat „počítačovost“ opic a druhý díl byl již na poměry roku 2014 téměř bez chyby, zde je vidět opět notná dávka zlepšení. Perfektní je rovněž fyzika modelů – všechny opice se pohybují s patřičnou rychlostí a hmotností. Hudba Michaela Giacchina je velice jiná než v předchozích filmech a má zcela očividně vyvolávat dojem inspirace původními hudebními motivy Jerryho Goldsmitha.Celkově bych Válku o planetu opic označil za v jistých ohledech rozporuplný, přesto však kvalitní snímek, který je důstojným pokračováním rebootované série. Jistě by se mu dala vytknout některá klišé, která malinko podkopávají snahu o „nekonvenční“ blockbuster a také jistá předvídatelnost, ale na druhou stranu (alespoň pro mě) nejde o nic, co by bořilo celkový zážitek, který je tentokrát velmi silný. Rozhodně bych návštěvu kina (se znalostí předchozích dvou filmů) doporučil a s pozitivními dojmy se už těším na připravovaný čtvrtý díl.
