Instalatér Luboš se mentálně pohybuje někde na úrovni Otíka z Vesničky mé střediskové a zajímá ho jen instalatérství, fotbal, pivo, sázecí tikety a krmení koček. Moc nepřijímá realitu a místo toho si žije ve svém vlastním světě, čemuž by odpovídalo jak jeho chování, tak způsob vyjadřování. Dělá mu problém formulovat byť celkem jednoduché věty, příčí se mu komunikovat s neznámými lidmi, všechno vidí hrozně jednoduše, vykládá si věci po svém a o nějaké soběstačnosti nemůže být v jeho případě řeč. Ve svých čtyřiceti bydlí s maminkou (Eva Holubová), která mu pomáhá s účetnictvím a placením účtů, vaří mu, neustále ho za všechno kibicuje a marně se mu snaží dohodit dceru pošťačky.

 

Instalatér z Tuchlovic nemá nijak zvlášť souvislý děj a je vyprávěn epizodně, prostřednictvím příhod hlavního hrdiny s jinými vedlejšími postavami v podobě maminky, kamarádů, zákazníků či jiných lidí z vesnice. Něco jako zápletka se začne probouzet až ke konci, když dojde k vyvrcholení vedlejší linie v rodině rozvádějících se rodičů (Petra Špalková a Filip Blažek), k nimž domů Luboš jezdí něco opravovat každou chvíli. A také když v poslední třetině filmu dojde v Lubošově životě k okamžiku, kdy se nakonec bude muset naučit postarat se sám o sebe (ale nenaučí se to).

 

Všechno ostatní je však ve filmu přítomno, aniž by to k něčemu směřovalo, a pokud ano, tak to buď vyšumí do ztracena bez jakéhokoli vyvrcholení, nebo to vyvrcholí mimo plátno.

 

Kromě toho je spousta postav strašlivě nesympatická. Včetně Lubošovy maminky, která ho pořád jenom sekýruje a srovnává s jeho podstatně úspěšnějším bratrem, nadává na úřady a trousí poznámky jako: „Ty třešně nejsou letos nic moc, ale na to naše vaření to stačí.“ Podobně se vyjadřuje nejen k třešním a podsouvá tak divákovi myšlenku, že je v pořádku spokojit se s podprůměrem a nevyžadovat nic lepšího. Ze scén, v nichž tyranský manžel fyzicky i psychicky terorizuje před vlastní malou dcerkou svou ženu, mi nebylo úplně dobře. Dobře mi nebylo ani u scén s barmankou, proti jejímuž smíchu zní zvuk cirkulárek jako rajská hudba.

 

Takže v podstatě nic z dosud řečeného nenasvědčuje tomu, že by mělo jít o komedii. Za celou dobu se nestane vůbec nic ani trochu komického, a ten jediný vtip o hovně je jeden z nejhůře realizovaných gagů, co jsem kdy ve filmu viděl. Přesto je do vší té deprese, nenávisti a neštěstí vsunut hlavní hrdina, co legračně vypadá, legračně mluví, legračně se chová a legračně se obléká. A u něhož není vůbec jisté, jestli by se mu divák měl spíš smát, nebo ho litovat.

 

V každém případě je ale těžké pocítit k němu vůbec nějakou emoci. Smát se mu, když je člověk zároveň postaven tváří v tvář všemu tomu zmaru kolem něj, moc dobře nelze a litovat ho je též obtížné, protože ve filmu je nejedna postava, která by si politování zasloužila víc. Problém je i v obsazení Jakuba Koháka, který se do vážného dramatu pro své věčné vtipkování a srandovní grimasy nehodí, na komedii je zas ale jeho postava stylizována způsobem, který k úsměvu příliš nevybízí.

Hranice mezi vesnickou komedií se svérázným hláškujícím instalatérem a smutným dramatem o smutných lidech je zde zkrátka hrozně nevyrovnaná, v důsledku čehož Instalatér z Tuchlovic nefunguje pořádně ani jako jedno z toho, přičemž neustálé přepínání nálad mezi jedním a druhým je z diváckého hlediska v případě tohoto filmu ohromně vyčerpávající. Z neučesaného polo-příběhu ani nejde pořádně poznat, co by si z něj divák vlastně měl odnést. V paměti mu totiž zůstane jen nepříjemné panoptikum pokřivených charakterů z nevlídné vesnice, o níž člověk může být při odchodu z kina rád, že v ní nemusí bydlet.