Pouze nastínit nějakou hlavní dějovou zápletku je pak oříšek sám o sobě také, protože je neuvěřitelně spletitá a odehrává se na pomezí reality a snu. Autor pak také využívá rámcové kompozice, tudíž sledujeme podivně se prolínající skupinu příběhů v příběhu, což vás dokonale zmate již po deseti minutách sledování. Ale kdo ví, přeci jen to mohl být Dupieuxův účel, což poslouží jako omluva nechápavým divákům, mezi něž se asi po Realitě řadím i já.
V jednom z příběhů sledujeme holčičku Realitu (Kyla Kenedy), která nalezne uprostřed zastřeleného prasete neporušenou video kazetu. Ovšem Realita je herečkou ve filmu podivného režiséra, který svůj projekt prezentuje na soukromém promítání producentovi. Sledován je pak však i příběh z kazety, v němž muž nahrává po celém městě různé výkřiky, aby našel ten ideální do jeho hororu o vraždících televizích a zapleten je do děje i moderátor, který trpí vnitřním ekzémem v jeho hlavě.
Už jste zmateni? Asi vám nemusím vysvětlovat, že po celou stopáž následuje jeden WTF moment za druhým a orientovat se v tom, co má film jako celek říkat, či vůbec pochopit celý děj s tisíci odboček a prapodivnými zvraty, je prakticky nemožné. Tady naštěstí do hry vstupují jiné lépe zvládnuté aspekty, jako je humor, vizuál a herecké výkony, které se vyvedly opravdu slušně.
Ať už se ale Dupieuxovi povedlo cokoliv, v mých očích nedokáže napravit příliš složitý příběh pro pochopení, který postrádá logiku ve všech složkách včetně řazení scén. Bizarnost je dobrá, ale musí se zakládat na něčem, co divák pochopí, protože takhle se z dobře vymyšleného snímku stává nesmyslná řada "sketchů."
Realita je jednoduše snímkem, který ocení asi pouze limitovaná část jeho publika, zatímco ta druhá bude nevěřícně odcházet z kina s očima v sloup. Za zkoušku ale určitě nic nedáte a kdo ví, třeba překvapíte sami sebe a tenhle prapodivný mišmaš vás zaujme.