Angry Birds ve filmu není jediná letošní videoherní adaptace – za měsíc se do kin podívá například i hraná verze MMORPG fenoménu Warcraft: První střet, úplně na konci roku zase odvážně koncipovaný Assassin's Creed s Michaelem Fassbenderem. Oba tituly (a ten druhý samozřejmě o poznání více) vycházejí z vysoce úspěšných titulů napříč generacemi hráčů, nabízejících přitažlivý high-concept, propracovaný fikční svět, komplikované vyprávění a nejednorozměrné postavy. Čili vše, co jednoduchá herní aplikace, v níž hráč pomocí ptáků sestřeluje zelená prasata, mít logicky nemůže.
I když jsou primárně komerční zájmy filmu samozřejmé, je otázkou, proč s ním studio Sony přichází až nyní, když už se zábava (a nejen ta tabletová) posunula mnohem dále a Angry Birds už dnes nejsou tak silnou značkou jak v minulosti. Finská vývojářská společnost Rovio uvedla svůj masivní hit na trh na konci roku 2009, od té doby byl rozšířen na spoustu operačních systémů, zařízení a dočkal se také spousty pokračování a spin-offů, mezi nejpopulárnější z nich patří ty založené na sérii Star Wars. Svou expanzivní strategií Rovio pokračovala dětským kresleným seriálem Angry Birds Toons a nyní ji pravděpodobně završuje celovečerním filmem se spoustou zvučných jmen v obsazení.
Film pro všechny, ale pro nikoho
Výsledek je však překvapivě neambiciózním vytěžením konceptu videohry. Největší problém přitom není v dějové plytkosti, nýbrž nesoudržnosti filmu jako celku, který se sice profiluje jako primárně dětský, nýbrž obsahuje spoustu narážek a vtipů pro dospělého diváka. Jde o opravdu bizarní kombinaci, v níž se mísí cartoonové scény ve stylu Looney Toones (čili humor založený na padání, narážení a hlasitých zvucích) s pasážemi citujícími Kubrickovo Osvícení a momenty, kde například jedna z postav zcela otevřeně vybízí k hromadnému sexuálnímu aktu.
Příkladem neujasněnosti je také hudební dramaturgie, jež velmi často sklouzává k falešné nostalgii po minulosti (Scorpions, Limp Bizkit), jindy zase sahá po osvědčených popových hitech dnešní mládeže (Charli XCX, Imagine Dragons, Demi Lovato). Když si prasata na velkolepé taneční párty nasadí helmy Daft Punk, děti nepochopí, jejich rodiče se však lehce pousmějí.
Scénář Jona Vittiho (Alvin a Chipmunkové) chtěl pravděpodobně uspokojit dvě divácké skupiny najednou, vznikl však zvláštně neucelený film, který často sklouzává k infantilitě, jindy je jej zase možné pochopit jen na základě konotací s dospělým světem, což opět sráží jeho funkci jako primárně dětského snímku.
I když je vyprávění vystavěno jako jednoduchý příběh outsidera, který se stane hrdinou, vystačí navíc samotná zápletka na přibližně polovinu stopáže, takže velice často stojí na místě a je vyplněna samostatnými „gagy pro gagy“. Jako příklad mohou posloužit různé scény, kdy se hlavní hrdina vyrovnává s agresí, které snímek nikam neposouvají, jen fungují samy o sobě jako animované kraťasy. Humorná stránka je u Angry Birds ve filmu opravdu sporná, díky neucelenosti cílové skupiny jde často o „hit or miss“ momenty, u nichž přijde jeden skutečně dobrý vtip na deset průměrných.
Být zuřivý nestačí
Když dojde v druhé půli na samotnou pomstu zlým prasatům, která ptákům z jejich ostrova ukradnou vejce (=potomky), snímek přichází s hlavní atrakcí, a to trojrozměrnou vizualizací samotné podstaty herní předlohy – ostřelování prasečích obydlí pomocí ptáků s různými schopnostmi (jeden mění směr, druhý vybuchuje, třetí snáší „ohnivé koule“ apod.). Dojde zde opravdu na všechny známé ptačí triky, lokace a postavy, čímž snímek skutečně naplňuje to, co sliboval… ale bohužel nic navíc.
U hollywoodského animovaného filmu za desítky milionů dolarů je samozřejmostí očekávat jistou hranici kvality. Nad vysokou úrovní animace se už ani nestojí za to pozastavovat, lišit se může pouze hranice nevkusnosti, která je u Angry Birds překvapivě nízká (na to, že vznikl primárně pro komerční účely). Debutující režijní dvojici Clay Kaytis-Fergal Reilly se podařilo snímek obohatit slušným tempem a spádem, při němž se na diváka chrlí jeden vizuální vjem či gag za druhým (nejsilnější je zejména zběsilé akční finále), čímž vyvolává iluzi svižného filmu, který ani na chvíli nenudí.
V porovnání s konkurenčními snímky od Pixaru (V hlavě, Hodný dinosaurus) nebo Disneyho (Zootropolis: Město zvířat) však více než zběsilé tempo nenabízí. Schází mu vypravěčská grácie i propracovanější pozadí i poselství (tuto konspirační teorii je lepší ignorovat), jdoucí daleko za to, že „být naštvaný je někdy ku prospěchu věci“. Angry Birds tak sice zůstali zuřiví, ale zcela bez něčeho, čím by je divák dokázal odlišit od řady ne vyloženě špatných, ale průměrných kousků jako třeba obdobného „ptačího animáku“ Rio.
