Pokud se vám dělá nevolno při představě kulky provrtávající se obočím, střepu párajícího něčí břicho a čepele nože projíždějícího skrz něčí krk (vše samozřejmě v detailních záběrech), tak na Hardcore Henryho rovnou zapomeňte, protože tomu se daří tohle všechno (a ledacos dalšího) stihnout už během úvodních titulků.Americko-ruský film Hardcore Henry debutujícího režiséra Iljy Najšullera, vzniklý v produkci Timura Bekmambetova (Noční hlídka) je žánrem videoherní střílečky inspirovaná akční řezanice, která vypadá, jako byste film Zastav a nepřežiješ natočili výhradně z pohledu hlavního hrdiny. Je to epileptická, extrémně nadsazená, přehnaně brutální a mimořádně zběsilá a ujetá jízda, z níž asi 85% představuje intenzivní nepřetržitou akci. Rozhodně však nejde o první film natočený kompletně z perspektivy první osoby, jak je v médiích často prezentován (viz třeba Maniak z roku 2012). Trefnější by bylo specifikovat, že jde o první akční film využívající tohoto přístupu, v čemž už opravdu Hardcore Henry konkurenci nemá.
Příběh je prakticky neuchopitelný, protože je dokonale zmatený a nelogický a ubírá se dadaistickými cestičkami, takže se v něm může stát opravdu cokoli. V podstatě jde o to, že hlavní hrdina jménem Henry je napůl mrtvola a napůl robot, jenž nemůže mluvit, ztratil paměť a snaží se zabít nějakého šíleného vědce ovládajícího telekinezi, který unesl jeho ženu (Haley Bennett tady vypadá jako starší sestra Jennifer Lawrence), v čemž mu pomáhá nějaký jiný vědec/tajný agent/mistr převleků Jimmy (vynikající a nesmírně vtipný Sharlto Copley), který každou chvíli nějak brutálně zemře, ale vzápětí se znovu objeví v jiném přestrojení.Zásadní u takovéhoto typu filmu je, že jeho tvůrci si uvědomovali, že točí šílenou hovadinu, a tak se schválně nesnažili o jakékoli ambice a seriózní přístup k čemukoli a úplně si vystačili s tím, že budou mít cool vizuál, hodně triků, akce, krve a maniakálního Sharlta Copleyho a zbytek už je jen čistá anarchie a punk. Druhá zásadní věc spočívá v tom, že měli dost nápadů, co všechno šíleného by v jejich filmu mohlo být, a jakými nejrůznějšími způsoby by mohl hlavní hrdina likvidovat své protivníky. Takže když už se v Henryho rukách vystřídá veškerý myslitelný zbrojní arzenál, tak začne nepřátele házet do běžících větráků, lámat jim vazy o prolézačky a podobně.
V překvapivě dlouhé finální bitvě s desítkami nepřátel třeba začne po deseti minutách hrát do podkladu Don´t Stop Me Now od Queenů. Jinak soundtrack je strašně našlapaný, což ještě posiluje dynamičnost filmu, a nechybí ani absurdní humor. Působí to, jako kdyby byl v průběhu natáčení celý štáb na kokainu (na nějž také samozřejmě nejednou dojde).Místy je kamera opravdu hodně rozklepaná, takže pokud vám takové věci vadí, doporučuju nesedat si moc blízko k plátnu. Epileptici ať radši zůstanou doma. Stejně tak můžou doma zůstat útlocitní jedinci se slabými nervy, slabým srdcem a slabým žaludkem. A příznivci uměleckých festivalových filmů.
Kupodivu ta všudypřítomná akce ani není moc ubíjející, čemuž výrazně napomáhá vzestupná gradace, hromada nadsázky a relativně střízlivá devadesátiminutová délka. Příběh je ale každopádně dost na houby a ze začátku dá docela práci se na Hardcore Henryho a jeho zběsilé tempo naladit, ale když už se vám to povede, můžete se klidně i královsky pobavit (já se celkem často smál nahlas, a to i když jsem film viděl napodruhé). Jde však o takový ten typ filmu, u něhož je rozhodně potřeba vědět předem, na co to vlastně jdete. Kdo by se třeba ocitl na Hardcore Henrym omylem nebo náhodou a úplně na blind, tomu nelze popřát nic jiného než upřímnou soustrast.
K formě filmu lze říct akorát to, že technicky je skoro dokonalá, přičemž řada scén má poměrně složitou choreografii a perfektní načasování (v čemž si tvůrci vypomohli velkým množstvím střihů a mikro-střihů). Dojem z hraní videohry ale snímek vyvolává jen v momentech, kdy Henry drží nějakou zbraň, a to ještě ve smyslu záznamu z hraní nějaké fotorealistické videohry, s nímž si někdo výrazně pohrál a vystříhal z něj všechnu nezajímavou vatu, což má vskutku kulervoucí dopad. Takový hodně našlapaný let´s play bez hráčova komentáře, obsahující jen ty nejšťavnatější momenty. Že se díváme na nějaký reálný děj očima hlavního hrdiny, je zas nereálné kvůli extrémně nadnesené stylizaci.
Kupodivu ta všudypřítomná akce ani není moc ubíjející, čemuž výrazně napomáhá vzestupná gradace, hromada nadsázky a relativně střízlivá devadesátiminutová délka. Příběh je ale každopádně dost na houby a ze začátku dá docela práci se na Hardcore Henryho a jeho zběsilé tempo naladit, ale když už se vám to povede, můžete se klidně i královsky pobavit (já se celkem často smál nahlas, a to i když jsem film viděl napodruhé). Jde však o takový ten typ filmu, u něhož je rozhodně potřeba vědět předem, na co to vlastně jdete. Kdo by se třeba ocitl na Hardcore Henrym omylem nebo náhodou a úplně na blind, tomu nelze popřát nic jiného než upřímnou soustrast.Závěrem ještě zašifrovaná, mírně spoileroidní interpretace: Čocečolé čoje čoto čofančotačozičoe čomačoléčoho čošičokačonočovačonéčoho čochlapčoce, čoco čose čochce čopomčostít čosvým čoagčorečosočorům.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
