Krátce před hodinou času projekce se Jobs baví se svou dcerou Lisou o písničce Both Sides Now od Joni Mitchell. Dozvíme se, že skladba existuje ve dvou verzích, kdy každá má tři verše, ale pokaždé s jiným vyzněním. Zdánlivě nepodstatný dialog, který má ve vyprávění retardační funkci oddalující očekávané vystoupení, je ovšem velmi důležitý. Poskytuje klíč, jak k filmu Steve Jobs přistupovat.
Oproti předchozí a mnohem konvenčnější biografii jOBS a vůbec všem ostatním žánrově spřízněným dílům si totiž snímek ustanovuje vlastní vnitřní normy odlišující se od sdílených vnějších. Nesledujeme cestu na vrchol od formativních událostí v dětství přes první nezdařilé pokusy až po zásadní průlom, jak bývá zvykem. Namísto toho se (zdánlivě) ve třech aktech ("verších") odehrávajících se každý v jiném roce dostáváme do zákulisí několik desítek minut před prezentací nového produktu ("pokaždé s jiným vyzněním"). Roku 1984 jím je Macintosh, o čtyři roky později Next Cube, dekádu na to iMac G3.
Dříve či později by mělo být v této kritické reflexi uvedeno jméno scenáristy Aarona Sorkina, který vedle několika seriálů proslavených výměnou velmi rychle odříkaných dialogů (mj. Západní křídlo a The Newsroom) napsal taktéž výlučné životopisné počiny (zejména The Social Network a Moneyball). V předchozích biografiích ozvláštňoval konvence klasického vyprávění organizací událostí a střídáním několika různě spolehlivých hledisek (The Social Network), potažmo narušením výstavby sportovního dramatu přidáním dalšího aktu vzpírajícího se osvědčenému vzorci o dosažení vítězství všemu a všem navzdory (Moneyball). Ve Steve Jobs, taktéž jako předchozí dvojice pojednávajícím o průkopníkovi ve svém oboru, zvolil jiný postup: kombinaci klasického a parametrického vyprávění.
Po vzoru klasického má ústřední postavu, která se vypořádává s komplikacemi v osobní a pracovní rovině (konflikty s dcerou a (bývalými) spolupracovníky jako Wozniak a Scully), přičemž jsou zesíleny některé konvence v podobě schůzek (za Jobsem stále někdo chodí) a deadlinů (s problémy je třeba se vypořádat před započetím prezentace). Po vzoru parametrického zase uskupuje narativ do napříč dílem variovaných vzorců, které nespočívají pouze v jasném rozčlenění do tří jednání (1984, 1988, 1998), během kterých se vždy vystřídají rozhovory na dané téma (otcovství, důvěra a zrada vůči otcovské figuře, žádost o uznání druhého týmu a míra podílu na výsledném produktu) se stejnými postavami (asistentka, dcera, kolegové). Parametričnost je dána i přítomností montážních předělů, které shrnují podstatné za uplynulou dobu, subjektivizačními postupy, kdy je nám zprostředkována Jobsova mentální projekce (text Dylanovy písně, vesmírné lety), či třeba časovými odskoky (flashback v prvním, flashforward ve flashbacku v druhém a nespolehlivé vnímání vedoucí k přehodnocení dříve viděného ve třetím jednání).
Díky režii Dannyho Boylea, který ve své filmografii po delší době přizpůsobuje styl potřebám vyprávění, je vše dokonale přehledné, jasné a srozumitelné. Změnu doby a přechod do dalšího "dějství" dávají najevo nejenom titulky, ale třeba i použití různých záznamových zařízení (16mm pro první, 35mm pro druhou, digitál pro třetí "před-prezentaci"), postupů při skládání hudby (klávesy, počítač...), inscenování akce v předkamerovém prostoru podle dobových konvencí (nejprve tzv. stand and deliver, posléze walk and talk, nakonec kombinace obojího) i barevného ladění jednotlivých míst.
Nejenom styl, ale i vyprávění se ve výsledku podřídí konvencím klasické narace, když protagonista projde vývojem a rovnováha v osobní a pracovní rovině je znovu ustanovena (ačkoliv se musí zužitkovat volných motivů dříve uvedených ve vyprávění). Vnitřní norma tří aktů se podvoluje vnější normě výstavby dvouhodinového díla do aktů čtyř (r. 1984 nás uvede do dění, r. 1988 vinou neúspěchu předchozího produktu se dění zkomplikuje a po odhalení cílů nasměruje k vývoji, aby r. 1998 od přivedení dcery vyprávění vrcholilo) s body obratu soustřeďující diváckou pozornost na vztah otec-dcera. Popsané není ústupem z výchozích pozic, ale strategií, jak na danou problematiku nahlédnout z obou stran a přehodnocovat prezentované. Z důvodu volby odlišných omezení a jiných ozvláštňujících filmařských voleb je navzdory osoby scenáristy a žánru nesmyslné porovnávat Social Network a Steve Jobs. Snad jenom dodat, že Jobs je tím nejlepším, co bylo loni v kinech k vidění. (A čtenáře/čtenářky žádající druhou - recenzní, nikoliv analyticko-kritickou - stranu odkázat na filmserveráckou recenzi.) (10/10)
BD/DVD/HD spot k filmu Steve Jobs (2015)
BLU-RAY:
Steve Jobs nevychází na BD s papírovým rukávkem a ve dvoudiskové edici, pouze v amarayi (klasický plastový obal) s vnitřním artworkem. Na rozdíl od Social Network. Nemá mezi bonusy ani celovečerní dokument, ani krátkometrážní snímky popularizující tvorbu začínajících režisérů. Na rozdíl od předchozích disků Sorkinových a/či Boyleových filmů. Nemá obraz a zvuk, který by se dal označit referenční, potažmo v jednotlivých sekvencích za demo materiál. Na rozdíl od výše zmíněných. Nic z toho a ještě z možných dalších jmenovatelných věcí nemá, protože na rozdíl od jobsovských produktů neohromuje vnějším designem, ale obsahem - kvalitou filmu, nenapadnutelnou věrností obrazového a zvukového přepisu a informační hutností zcela dostačujících bonusů.
Diskuze u kulatého stolu k filmu Steve Jobs (2015)
BONUSY:
Steve Jobs v porovnání s ostatními filmy podle Sorkinova scénáře či snímky režírovanými Dannym Boylem neohromí množstvím bonusových materiálů, nýbrž jejich kvalitou. Přesto se nelze vyhnout dvojímu zklamání. První je, že neanglicky mluvící jsou ochuzeni o dva velmi dobré audiokomentáře, k nimž si lze navolit pouze anglické titulky. (Jediný film o filmu české titulky má.) Druhým je, že se v obou přídavných audiostopách několikrát "doslechnete", že byla vystřižena více než půlhodina materiálu, ale na disku není ani jedna nakonec nepoužitá scéna. A to navzdory tomu, že Danny Boyle ve své mluvené stopě vyjadřuje přání, že na DVD/BD budou.
Právě z audiokomentářů se člověk dozví nejvíc informací. V prvním mluví pouze režisér Danny Boyle, který se ve svém povídání zaměřuje na samotné natáčení a zdůvodňuje konkrétní volby (od obsazení herců přes různé kamery až k inscenování scén), k nimž se jako filmař rozhodl. V druhém a o něco zajímavějším se doplňují scenárista Aaron Sorkin a střihač Elliot Graham, kteří očekávatelně vypráví zejména o vyprávění (tříaktová struktura, konflikty v každém aktu, vývoj protagonisty...) a snaze o jeho srozumitelnost a působivost (montážní sekvence, upřednostnění určité velikosti rámování před jinou možnou...). Dostanou se taktéž ke svým začátkům ve filmovém průmyslu, což z této stopy činí tzv. "must-listen" pro praktiky/praktičky, teoretiky/teoretičky i fanoušky/fanynky.
Film o filmu Inside Jobs: The Making of Steve Jobs, rozdělený do tří částí a trvající skoro tři čtvrtě hodiny, svým pojetím vybočuje z ranku ostatních making-of materiálů na nosičích pro domácí kino. Členění do tří přibližně stejně dlouhých kapitol (přehratelných zvlášť, ale i v celku) může vytvořit dojem, že každá se bude věnovat jednomu ze tří aktů filmu, ale není tomu tak. První pokrývá řadu předprodukčních témat (Sorkinův scénář, Boyleova režie, Fassbenderův Jobs, Issacsonova knižní předoha), druhá obsazení (vedlejších rolí) a třetí technické náležitosti (natáčení na několik kamer, volba lokací, skládání hudby).
V čem spočívá ona výlučnost? I dokumenty tvářící se jako nahlédnutí do zákulisí určitým způsobem vypovídají o díle s tím, že ho propagují skrze osobu auteura, hvězdy, techniky a natáčení jako těžké práce i zároveň zábavy (někdy skrze jeden uvedený "rejstřík", jindy skrze více). Ne že by uvedené pro Inside Jobs: The Making of Steve Jobs zcela neplatilo, protože v první části se do popředí dostává Boyle a Sorkin (jako auteuři) a Fassbender (jako hvězda), v druhé herecké osobnosti (hvězdy), ve třetí technika. Veškeré "výpovědi" se podřizují "Jobsovi" jako zastřešujícím tématu. Boyle a Sorkin hovoří o tom, v čem jsou mu podobní, Fassbender pro změnu v čem se od něj liší. Další herci jsou připodobňováni k tomu, koho hrají (Winslet stejně jako Hoffman organizuje druhé, Rogen jako Wozniak je opomíjeným parťákem apod.) - a jejich postavy jsou vztahovány ke (spolu)vynálezci Macintoshe. Technická řešení zase mají korespondovat s dobou, kterou titulní postava svými nápady a vynálezy přetvářela. Making of danou strategií navázání na Jobse o filmu vypovídá jako o komplexní, nicméně komplikované, zcela zásadní podívané. A to vše, aniž by sklouznul k nucené (sebe)oslavě. (7/10)
Featurette Woz on Jobs k filmu Steve Jobs (2015)
ZÁVĚR:
Steve Jobs je nejlepším celovečerním filmem, který byl loni k vidění v běžné kinodistribuci. Blu-ray k nejlepším letos vydaným patřit nebude, ale kdo nebude mít potřebu srovnávat s disky předchozích Boyelových anebo Sorkinových snímků, ten/ta nebude mít moc co vytknout. Obrazový přepis je věrný tvůrčím záměrům, zvuk je neokázalý, přitom nesmírně vtahující díky práci s efekty prostředí. Bonusy sice působí skromně, ale jsou - pro anglicky mluvící - zcela dostačující, protože jejich zhlédnutí a hlavně poslech zabere necelých pět hodin. Zamrzí snad jenom absence vystřižených scén, sběratele a sběratelky se slabostí na vnější prezentaci pak balení pouze v amarayi a minimalistické menu. (9/10)
Dříve či později by mělo být v této kritické reflexi uvedeno jméno scenáristy Aarona Sorkina, který vedle několika seriálů proslavených výměnou velmi rychle odříkaných dialogů (mj. Západní křídlo a The Newsroom) napsal taktéž výlučné životopisné počiny (zejména The Social Network a Moneyball). V předchozích biografiích ozvláštňoval konvence klasického vyprávění organizací událostí a střídáním několika různě spolehlivých hledisek (The Social Network), potažmo narušením výstavby sportovního dramatu přidáním dalšího aktu vzpírajícího se osvědčenému vzorci o dosažení vítězství všemu a všem navzdory (Moneyball). Ve Steve Jobs, taktéž jako předchozí dvojice pojednávajícím o průkopníkovi ve svém oboru, zvolil jiný postup: kombinaci klasického a parametrického vyprávění.
Po vzoru klasického má ústřední postavu, která se vypořádává s komplikacemi v osobní a pracovní rovině (konflikty s dcerou a (bývalými) spolupracovníky jako Wozniak a Scully), přičemž jsou zesíleny některé konvence v podobě schůzek (za Jobsem stále někdo chodí) a deadlinů (s problémy je třeba se vypořádat před započetím prezentace). Po vzoru parametrického zase uskupuje narativ do napříč dílem variovaných vzorců, které nespočívají pouze v jasném rozčlenění do tří jednání (1984, 1988, 1998), během kterých se vždy vystřídají rozhovory na dané téma (otcovství, důvěra a zrada vůči otcovské figuře, žádost o uznání druhého týmu a míra podílu na výsledném produktu) se stejnými postavami (asistentka, dcera, kolegové). Parametričnost je dána i přítomností montážních předělů, které shrnují podstatné za uplynulou dobu, subjektivizačními postupy, kdy je nám zprostředkována Jobsova mentální projekce (text Dylanovy písně, vesmírné lety), či třeba časovými odskoky (flashback v prvním, flashforward ve flashbacku v druhém a nespolehlivé vnímání vedoucí k přehodnocení dříve viděného ve třetím jednání).
Díky režii Dannyho Boylea, který ve své filmografii po delší době přizpůsobuje styl potřebám vyprávění, je vše dokonale přehledné, jasné a srozumitelné. Změnu doby a přechod do dalšího "dějství" dávají najevo nejenom titulky, ale třeba i použití různých záznamových zařízení (16mm pro první, 35mm pro druhou, digitál pro třetí "před-prezentaci"), postupů při skládání hudby (klávesy, počítač...), inscenování akce v předkamerovém prostoru podle dobových konvencí (nejprve tzv. stand and deliver, posléze walk and talk, nakonec kombinace obojího) i barevného ladění jednotlivých míst. Nejenom styl, ale i vyprávění se ve výsledku podřídí konvencím klasické narace, když protagonista projde vývojem a rovnováha v osobní a pracovní rovině je znovu ustanovena (ačkoliv se musí zužitkovat volných motivů dříve uvedených ve vyprávění). Vnitřní norma tří aktů se podvoluje vnější normě výstavby dvouhodinového díla do aktů čtyř (r. 1984 nás uvede do dění, r. 1988 vinou neúspěchu předchozího produktu se dění zkomplikuje a po odhalení cílů nasměruje k vývoji, aby r. 1998 od přivedení dcery vyprávění vrcholilo) s body obratu soustřeďující diváckou pozornost na vztah otec-dcera. Popsané není ústupem z výchozích pozic, ale strategií, jak na danou problematiku nahlédnout z obou stran a přehodnocovat prezentované. Z důvodu volby odlišných omezení a jiných ozvláštňujících filmařských voleb je navzdory osoby scenáristy a žánru nesmyslné porovnávat Social Network a Steve Jobs. Snad jenom dodat, že Jobs je tím nejlepším, co bylo loni v kinech k vidění. (A čtenáře/čtenářky žádající druhou - recenzní, nikoliv analyticko-kritickou - stranu odkázat na filmserveráckou recenzi.) (10/10)
BLU-RAY:
Steve Jobs nevychází na BD s papírovým rukávkem a ve dvoudiskové edici, pouze v amarayi (klasický plastový obal) s vnitřním artworkem. Na rozdíl od Social Network. Nemá mezi bonusy ani celovečerní dokument, ani krátkometrážní snímky popularizující tvorbu začínajících režisérů. Na rozdíl od předchozích disků Sorkinových a/či Boyleových filmů. Nemá obraz a zvuk, který by se dal označit referenční, potažmo v jednotlivých sekvencích za demo materiál. Na rozdíl od výše zmíněných. Nic z toho a ještě z možných dalších jmenovatelných věcí nemá, protože na rozdíl od jobsovských produktů neohromuje vnějším designem, ale obsahem - kvalitou filmu, nenapadnutelnou věrností obrazového a zvukového přepisu a informační hutností zcela dostačujících bonusů. OBRAZ A ZVUK:
V Blu-ray recenzích se nejčastěji střídají dva hodnotící přístupy, od nichž je odvislá následná argumentace. V prvním je vyzdvihováno, že obraz a zvuk je referenční, zvlášť když se v případě obrazu týká animovaného snímku a v případě zvuku má disk mix v Dolby Atmos či DTS:X. V druhém je osvětlováno, že ne vždy je opodstatněné klást požadavky na demonstraci kvalit média, ale že je třeba vzít v potaz filmařské volby a omezení z nich vyplývající.
Steve Jobs jakožto počin režírovaný Dannym Boylem a napsaný Aaronem Sorkinem spadá do druhé popsané kategorie. Pro Boylea je příznačné užívání různých typů kamer a významná práce s (de)saturovanými barvami. Pro Sorkina zase důraz kladený na kulometné dialogy upomínající na éru klasické hollywoodské screwballové komedie, jenže s velmi živým prostředím obklopujícím postavy. Jinými slovy, adekvátními kritérii pro posouzení kvality přepisu je věrnost obrazu (s ohledem na limity) a srozumitelnost dialogů/monologů (s ohledem na imerzivnost zvukových efektů prostředí).
První akt filmu byl natočen na 16mm, druhý na 35mm, třetí na digitál, což umožnilo nejenom odlišit jednotlivá "dějství", ale i vytvořit zdání vývoje technologie. A aby toho nebylo málo, ve shrnutích klíčových událostí na začátku každého aktu jsou použity archivní obrazové a zvukové záběry různé kvalitativní úrovně. S vědomím toho nelze mít vůči výsledku námitky. Ano, pasáže užívající 16mm mají velkou spoustu zrna, na obrazu je patrné měkčení a neostrost (obzvlášť ve scénách s přirozeným svícením), barevná paleta i v případě teplých barev působí desaturovaně. Ano, pasáže v 35mm omezují zrno na minimum, v tmavých sekvencích se nic neztrácí, teplé barvy vystupují do popředí, ale nejsou zcela detailní. Ano, pasáže snímané digitální kamerou jsou zdaleka nejlepší (neojstřejší, nejdetailnější...), protože odpovídají současné divácké zkušenosti a jsou nejsnazší na přepis pro "modrý" nosič. Vadí tato nevyrovnanost? Ani náhodou.
A ten zvuk? Dialogy jsou vždy bezproblémově srozumitelné. Vynikne několik hudebních pasáží a záměrně hlasitých zvukových efektů (tleskání, dupot nohou). Podstatnější je, že dojem živosti vytváří zvuky prostředí, jímž se postavy pohybují (mumlající statisti, práce druhých ad.), a že tyto jsou výborně rozmixovány do všech kanálů. (10/10)
V Blu-ray recenzích se nejčastěji střídají dva hodnotící přístupy, od nichž je odvislá následná argumentace. V prvním je vyzdvihováno, že obraz a zvuk je referenční, zvlášť když se v případě obrazu týká animovaného snímku a v případě zvuku má disk mix v Dolby Atmos či DTS:X. V druhém je osvětlováno, že ne vždy je opodstatněné klást požadavky na demonstraci kvalit média, ale že je třeba vzít v potaz filmařské volby a omezení z nich vyplývající. Steve Jobs jakožto počin režírovaný Dannym Boylem a napsaný Aaronem Sorkinem spadá do druhé popsané kategorie. Pro Boylea je příznačné užívání různých typů kamer a významná práce s (de)saturovanými barvami. Pro Sorkina zase důraz kladený na kulometné dialogy upomínající na éru klasické hollywoodské screwballové komedie, jenže s velmi živým prostředím obklopujícím postavy. Jinými slovy, adekvátními kritérii pro posouzení kvality přepisu je věrnost obrazu (s ohledem na limity) a srozumitelnost dialogů/monologů (s ohledem na imerzivnost zvukových efektů prostředí).
První akt filmu byl natočen na 16mm, druhý na 35mm, třetí na digitál, což umožnilo nejenom odlišit jednotlivá "dějství", ale i vytvořit zdání vývoje technologie. A aby toho nebylo málo, ve shrnutích klíčových událostí na začátku každého aktu jsou použity archivní obrazové a zvukové záběry různé kvalitativní úrovně. S vědomím toho nelze mít vůči výsledku námitky. Ano, pasáže užívající 16mm mají velkou spoustu zrna, na obrazu je patrné měkčení a neostrost (obzvlášť ve scénách s přirozeným svícením), barevná paleta i v případě teplých barev působí desaturovaně. Ano, pasáže v 35mm omezují zrno na minimum, v tmavých sekvencích se nic neztrácí, teplé barvy vystupují do popředí, ale nejsou zcela detailní. Ano, pasáže snímané digitální kamerou jsou zdaleka nejlepší (neojstřejší, nejdetailnější...), protože odpovídají současné divácké zkušenosti a jsou nejsnazší na přepis pro "modrý" nosič. Vadí tato nevyrovnanost? Ani náhodou. A ten zvuk? Dialogy jsou vždy bezproblémově srozumitelné. Vynikne několik hudebních pasáží a záměrně hlasitých zvukových efektů (tleskání, dupot nohou). Podstatnější je, že dojem živosti vytváří zvuky prostředí, jímž se postavy pohybují (mumlající statisti, práce druhých ad.), a že tyto jsou výborně rozmixovány do všech kanálů. (10/10)
BONUSY:
Steve Jobs v porovnání s ostatními filmy podle Sorkinova scénáře či snímky režírovanými Dannym Boylem neohromí množstvím bonusových materiálů, nýbrž jejich kvalitou. Přesto se nelze vyhnout dvojímu zklamání. První je, že neanglicky mluvící jsou ochuzeni o dva velmi dobré audiokomentáře, k nimž si lze navolit pouze anglické titulky. (Jediný film o filmu české titulky má.) Druhým je, že se v obou přídavných audiostopách několikrát "doslechnete", že byla vystřižena více než půlhodina materiálu, ale na disku není ani jedna nakonec nepoužitá scéna. A to navzdory tomu, že Danny Boyle ve své mluvené stopě vyjadřuje přání, že na DVD/BD budou.Právě z audiokomentářů se člověk dozví nejvíc informací. V prvním mluví pouze režisér Danny Boyle, který se ve svém povídání zaměřuje na samotné natáčení a zdůvodňuje konkrétní volby (od obsazení herců přes různé kamery až k inscenování scén), k nimž se jako filmař rozhodl. V druhém a o něco zajímavějším se doplňují scenárista Aaron Sorkin a střihač Elliot Graham, kteří očekávatelně vypráví zejména o vyprávění (tříaktová struktura, konflikty v každém aktu, vývoj protagonisty...) a snaze o jeho srozumitelnost a působivost (montážní sekvence, upřednostnění určité velikosti rámování před jinou možnou...). Dostanou se taktéž ke svým začátkům ve filmovém průmyslu, což z této stopy činí tzv. "must-listen" pro praktiky/praktičky, teoretiky/teoretičky i fanoušky/fanynky.
Film o filmu Inside Jobs: The Making of Steve Jobs, rozdělený do tří částí a trvající skoro tři čtvrtě hodiny, svým pojetím vybočuje z ranku ostatních making-of materiálů na nosičích pro domácí kino. Členění do tří přibližně stejně dlouhých kapitol (přehratelných zvlášť, ale i v celku) může vytvořit dojem, že každá se bude věnovat jednomu ze tří aktů filmu, ale není tomu tak. První pokrývá řadu předprodukčních témat (Sorkinův scénář, Boyleova režie, Fassbenderův Jobs, Issacsonova knižní předoha), druhá obsazení (vedlejších rolí) a třetí technické náležitosti (natáčení na několik kamer, volba lokací, skládání hudby).V čem spočívá ona výlučnost? I dokumenty tvářící se jako nahlédnutí do zákulisí určitým způsobem vypovídají o díle s tím, že ho propagují skrze osobu auteura, hvězdy, techniky a natáčení jako těžké práce i zároveň zábavy (někdy skrze jeden uvedený "rejstřík", jindy skrze více). Ne že by uvedené pro Inside Jobs: The Making of Steve Jobs zcela neplatilo, protože v první části se do popředí dostává Boyle a Sorkin (jako auteuři) a Fassbender (jako hvězda), v druhé herecké osobnosti (hvězdy), ve třetí technika. Veškeré "výpovědi" se podřizují "Jobsovi" jako zastřešujícím tématu. Boyle a Sorkin hovoří o tom, v čem jsou mu podobní, Fassbender pro změnu v čem se od něj liší. Další herci jsou připodobňováni k tomu, koho hrají (Winslet stejně jako Hoffman organizuje druhé, Rogen jako Wozniak je opomíjeným parťákem apod.) - a jejich postavy jsou vztahovány ke (spolu)vynálezci Macintoshe. Technická řešení zase mají korespondovat s dobou, kterou titulní postava svými nápady a vynálezy přetvářela. Making of danou strategií navázání na Jobse o filmu vypovídá jako o komplexní, nicméně komplikované, zcela zásadní podívané. A to vše, aniž by sklouznul k nucené (sebe)oslavě. (7/10)
ZÁVĚR:
Steve Jobs je nejlepším celovečerním filmem, který byl loni k vidění v běžné kinodistribuci. Blu-ray k nejlepším letos vydaným patřit nebude, ale kdo nebude mít potřebu srovnávat s disky předchozích Boyelových anebo Sorkinových snímků, ten/ta nebude mít moc co vytknout. Obrazový přepis je věrný tvůrčím záměrům, zvuk je neokázalý, přitom nesmírně vtahující díky práci s efekty prostředí. Bonusy sice působí skromně, ale jsou - pro anglicky mluvící - zcela dostačující, protože jejich zhlédnutí a hlavně poslech zabere necelých pět hodin. Zamrzí snad jenom absence vystřižených scén, sběratele a sběratelky se slabostí na vnější prezentaci pak balení pouze v amarayi a minimalistické menu. (9/10) 
