Název Rodinný film se může zdát na první pohled poněkud neinvenční, nicméně opak je pravdou. Toto označení má v kinematografii hned dva významy. Zjednodušeně řečeno se může jednat o snímky, které jsou zacílené jak na děti tak na dospělé. Nebo jde o amatérské domácí záznamy, které jsou určené jen pro rodinu a nejužší okruh přátel. V nejnovějším počinu Olma Omerzu jsou oba tyto významy zohledněné. Kromě toho je zde rodina a vztahy v jejím rámci hlavním tématem. Věčně omílaný rozpad rodiny a tradičních hodnot je tu nahlížen v novém světle. V neposlední řadě tvoří zajímavý kontrapunkt i forma. Zatímco rodinné filmy v obou variacích se vyznačují především jednoduchým stylem s přímočarým příběhem, Rodinný film Olma Omerzu je jejich pravým opakem.Od počátku filmu se rozvíjí několik linií, které mají zdánlivě jasné směřování. V každé z nich ale dojde k nečekanému zvratu a děj se pokaždé odchýlí od očekávaného směru. Takový postup umožňuje dvě věci. Pevně drží pozornost diváka a udržuje ho v neustálém napětí. A co je důležitější, tvůrce může postupně otvírat motivy, u kterých se zprvu zdá, že s příběhem nesouvisí a o to silněji vyzní, když se jejich přítomnost vysvětlí. Rodinný film ukazuje, že Olmo Omerzu dobře zná základní stavební kameny klasického dramatu a velmi originálním způsobem si s nimi hraje.
To platí i pro formální stránku, u níž jsou všechny složky na velmi vysoké úrovni. Jde o poctivě udělaný film, ze kterého je cítit čas, který mu byl věnovaný. Má plynulé tempo a harmonický rytmus. Po dramaturgické stránce jsou všechny linie a vrstvy příběhu vyvážené. Na první pohled neslučitelné záběry zimní Prahy a thajských reálií se organicky snoubí díky kompozici a přesnému střihu. Neotřelé obrazy české metropole a záběry na pláže nebo mangrovníkové porosty nejsou samoúčelné a mají svůj přesně daný význam. Doplňují děj a spoluvytvářejí atmosféru. Ostatně režisér už ve svém školním cvičení Druhé dějství dokázal, že umí zakomponovat zahraniční lokace do českého filmu.Olmo Omerzu je příklad autorského tvůrce a tak se podílel i na tvorbě scénáře. Původní text je do všech detailů promyšlený, nicméně se nestal dogmatem, ale spíše živým útvarem, který se v průběhu natáčení i postprodukce dál vyvíjel. Dialogy jsou přirozené. Postavy nedeklamují vykonstruované fráze a mluví jako živí lidé. S tím souvisí i režijní vedení herců. Tvůrci uvedli, že natáčení předcházelo společné čtení a zkoušky. Díky tomu herci ví, kdo jsou jejich postavy, a tak je ve výsledném sestřihu možné některé pasáže odstranit. Některé věci prostě přirozeně vyplynou samy. S tím pak souvisí i přesně nadávkovaná míra nedořečenosti a symboličnosti.
V poslední době často zaznívá názor, že diváci se rozpadají na dvě skupiny a mezi těmito skupinami se čím dál tím víc rozevírají nůžky. Jsou tací, pro které je film především spektákl a nenáročná zábava. A pak jsou ti, pro které je film umění a intelektuální potěšení. Nejnovější snímek Olma Omerzu by mohl být filmem pro oba tábory. Téma dekonstrukce rodiny je aktuální a osobní. Téměř by se chtělo říct, že přesně něco takového česká kinematografie potřebuje. Navíc Rodinný film není tíživá bezútěšná sonda. Pod tragičností probleskuje naděje, že některé rozbité věci se možná ještě dají opravit.
