Letošní oscarová bitva v kategorii nejlepší hudba má jenom dva šampiony. Ennio Morricone a John Williams se v oscarovém klání v minulosti utkali už třikrát, ale nikdy to nebyl střet kovbojů a rytířů Jedi. V roce 1977 Williams triumfoval právě s jedničkou Hvězdných válek, zatímco Morriconeho Mise s Robertem De Niro a Jeremy Ironsem ostrouhala. Tentokrát má však Morricone v rukávu daleko šťastnější kartu. Pojďme si ale rozebrat celou finálovou pětku pěkně popořadě.

Thomas Newman – Bridge of Spies
Thomas Newman si loni ukousl dvě obrovská sousta. Jedním z nich byla bondovka Spectre, u níž měl navázat na monstrózně úspěsnou Skyfall, a vedle toho špiónský trhiller Most špiónů. Spectre byl jen slabý pokus vyrovnat se Skyfall, aby soundtracky nakonec zněly stylově skoro identicky, což je ale ve výsledku prostě slabota. Most špiónů, který je Newmanovou dvanáctou nominací na Oscara (dosud neproměnil žádnou), se ovšem povedl o něco víc. Newman jakoby v něm vystoupil za svého vlastního stínu a svých letitých návyků a krom velkého množství kratších tracků, na což jsme u něho zvyklí, nám na závěr soundtracku nadělil i tři skladby, dosahující dohromady pro něj nepřirozené, skoro půlhodinové stopáže. Zatímco z Glienicke Bridge cítíme spíš promarněný potenciál, následující Homecomming přináší nádherné melodie, které Newman tolik umí. 

Jsou to však jenom tato témata a pár neobvyklých prvků jako mohutný ruský sbor, či sólo na lesní roh, která vás na soundtracku zaujmou. Zbytek zní podivně nekompaktně a možná jako snaha přiblížit se stylu Johna Williamse, který měl pro film původně komponovat. Newman by si zjevně měl vybírat žánrově trochu jiné filmy, než je Most špiónů, protože jeho brilance skutečně vynikne místo u akčních snímků spíš u dramat, jako jsou jeho all-time-best Vykoupení z věznice Shawshank, Seznamte se, Joe Black, Nouzový východ nebo také loňský Druhý báječný hotel Marigold.

Thomas Newman - Homecoming

Carter Burwell – Carol
Carter Burwell je skladatel jedné tváře. Jakkoliv jsou jeho melodie romantické a něžné, vždycky je to tak trochu na jedno brdo a Carol není výjimkou. Stejně jako od filmu, tak i od soundtracku se dalo čekat mnohem víc. Dvaapadesátiminutová stopáž je bohužel nemilosrdně rozsekána na pětadvacet tracků, a tak žádné téma nemá šanci se rozvinout víc než jen na základní melodii. Za zmínku ale přece jen stojí tracky Packing a Drive into Night, které jsou kraťoučké, ale chytlavé, zatímco třeba skladba Waterloo je na albu úplně zbytečná

Burwell kombinuje klavír, harfu a housle, což celému soundtracku dodává značně tesklivou atmosféru, což už je hlavně ke konci dost nuda. Celkově nabízí celou řadu hezkých motivů, které ale jakoby postrádaly jakékoliv emoce a hloubku. Zní to strojeně a jaksi účelově a excelence Burwellova asi nejlepšího soundtracku ke snímku V Bruggách, za který ovšem tehdy nominovaný nebyl, tak nedosahuje ani z poloviny. První nominace pro Cartera Burwella tak velmi pravděpodobně zůstane neproměněná.

Carter Burwell - Packing

Ennio Morricone – The Heightful Eight
Quentin Tarantino konečně našel skladatele pro svůj film. Úplně poprvé. Ve všech jeho předchozích filmových počinech si vypůjčoval kousky, které byly napsány pro jiné snímky, což se v průběhu let stalo pro jeho filmy tak trochu typické. Ale tentokrát se rozhodl dát tomu jiný rozměr a navázal spolupráci s Enniem Morriconem, jehož hudbu ze snímku Dva mezci pro sestru Sáru použil už v Nespoutaném Djangovi. Morricone se tak po čtyřiceti letech vrátil k žánru, který ho v šedesátých letech minulého století proslavil. A vyplatilo se.

Stačí si poslechnout L’ultima Diligenza Di Red Rock a bude vám jasné, že se jedná o něco mimořádného. Morriconemu je už sice skoro devadesát, ale takhle svěží a zábavný soundtrack by člověk pohledal i u jeho mnohem mladších kolegů. Jeho mistrovství tkví i v tom, že použití nástrojů v jeho soundtracích jde mnohem dál. U Osmi hrozných Morricone vsází na hoboj, fagot a xylofon, které doplňují tympány, což vytváří perfektní napjatou atmosféru. Soundtrack se nepodobá ničemu, co se dalo ve filmu v posledním roce slyšet a byla by velká škoda, kdyby to Akademie nedokázala ocenit.

Jóhann Jóhannsson – Sicario: Nájemný vrah
S Jóhannssonem jakoby se letos akademici minuli s nominací, protože Sicario: Nájemný vrah je jeho nejslabší počin za posledních pár let. Loni mu, dá se říct, soška unikla jen o vlásek, když před jeho Teorií všeho získal svého prvního Oscara Alexandre Desplat za Grandhotel Budapešť. Sicario je ovšem na rozdíl od Teorie všeho spíš béčkový soundtrack. Ve filmu sice na pozadí funguje celkem dobře, ale bez vizuální stránky z něj vlastně nic nezbude. Více o soundtracku v našem říjnovém shrnutí.

Jóhann Jóhannsson - The Beast

John Williams – Star Wars: The Force Awakens
Kromě znělky z Harryho Pottera (kterou také stvořil John Williams) je melodie z Hvězdných válek ve filmovém světě známá asi jako pro obyčejné smrtelníky Beethovenova Für Elise. A je skvělé, že skoro čtyřicet let od prvního filmu pracuje na celé sáze stále John Williams. Už úvodní klasika v tracku Main Title And The Attack On The Jakku Village připomene, jak geniální byl Williams už tenkrát, a jakmile se rozezní dvojka The Scavenger, je jasné, že s věkem zraje jako víno. Každá jednotlivá skladba přináší něco nového a vzrušujícího, ale zároveň tak známého. Je to jako se po letech zase vracet domů. Soundtrack nabízí jak klasicky hvězdné akční sekvence jako Scherzo For X-Wings, tak neuvěřitelně silné melodie, které vás chytnou za srdce, jako třeba v tracku Rey Meets BB–8.

Z výše zmíněné pětice je Williams Morriconeho největší soupeř, a i když by si ve spravedlivém světě odnesli sošku oba, vítěz bude muset být jen jeden. A jakkoliv je Williamsův soundtrack perfektní, byl tu v menších či větších variacích už šestkrát předtím, zatímco Morriconeho western vstal z mrtvých do jednadvacátého století. 

Šance podle Filmserveru:

• Thomas Newman – Bridge of Spies 5%
• Carter Burwell – Carol 3%
• Ennio Morricone – The Heightful Eight 60%
• Jóhann Jóhannsson – Sicario 2%
• John Williams – Star Wars: The Force Awakens 30%