Sám za sebe mohu říct, že zatím jsem byl s filmy Davida O. Russella vždy velmi spokojen - tedy až do letošního roku, kdy jsem viděl se zpožděním uvedené Accidental Love a také Joy. Ta totiž patřila k velmi očekávaným filmům a předpokládal jsem tedy i určitou kvalitu, kterou mám s režisérem spojenou, a stejně tak výkony od herců, kteří se již mnohokrát osvědčili. Nakonec se mi dostalo pouze polovičního výsledku.

I když může samotné téma filmu vyznívat silně nezáživně ("příběh ženy, která vynalezla mop"), zajímalo mě, jak se s ním režisér vypořádá. Joy však jen neobjevně kopíruje šablonu životopisných filmů o lidech, kteří nejsou zrovna známí a jejich životní příběh není dostatečně zajímavý na dvouhodinovou stopáž. Nulové napětí či dějová gradace a zvraty, velká snaha o hraní na emoce a taktéž přílišná snaha o vytvoření portrétu emancipované ženy. Nakonec zde jako jediné lákadlo fungují jen herci.

Leccos zlepšuje schopnost režiséra vytvořit velmi přívětivou atmosféru, která trochu zahlazuje větší nedostatky, což se dá řici také o velmi slušné kameře, za kterou při natáčení stál Linus Sandgren. Ne však moc.

A jako neposlední je tu herecké obsazení. Upřímně mě mrzí, že tu dochází k neustále opakované recyklaci herců, což se dá vyložit jen jako snaha ukrást si více publicity a případné nominace za výkony. Ani to tu však nevyšlo úplně na sto procent. Prostor je z většiny logicky dán oscarové Jennifer Lawrence, ovšem stejně kvalitní Cooper a De Niro nemají zrovna mnoho příležitostí svůj um předvést a vlastně jim ani jejich minipříběhy nedávají žádné emocionálnější scény, kde by se jejich kvalita dala skutečně využít.

A při zmínce Jennifer musím říci, že ani ona mne úplně nenadchla. Patří sice mezi mé oblíbené herečky, ovšem poslední dobou začínám mít pocit, že dokáže hrát skoro jen pološílené role (Terapie láskou, Špinavý trik), ve kterých může hodně a hystericky křičet. Čímž nechci říci, že nezvládá jiné emocionální roviny, ale přijde mi, že jí David O. Russell dává pořád podobné a povahou až totožné role.

K příběhu ještě stojí za zmínku to, že život Joy Mangano rozhodně byl na jejích kariérních začátcích těžký, ale dle mého se nehodí do filmu. Sice nabízel pár opravdu dobrých momentů a nápadů, ale z velké míry se tu utvořila hluchá místa, která diváka nudí a s délkou filmu to nemůže utáhnout ani herecká hvězda této velikosti. Absence vtipu, na který jsem z předchozí tvorby tohoto dua zvyklý, také není nijak nápomocná.

Mdle natočený příběh Joy by se tedy dal shrnout jednou větou. A tou je, že toto tvůrčí trio podruhé selhalo přeskočit vysoko postavěnou laťku od Terapie láskou, která však snad nezůstane navždycky nepřekonanou - brzy se budeme moci radovat z něčeho lepšího, aby se na tohle zklamání dalo zapomenout. David O. Russell ale bude do budoucna muset svou šablonu trochu oživit, protože již potřetí v podstatě natočil jeden a ten stejný film.

Originální trailer filmu Joy