Tato zajímavá rozehrávka celkem zdařile buduje napětí i divákovu nejistotu, na co se to vlastně dívá. Jsou oba hrdinové součástí nějakého vládního psychologického experimentu? Vězní je někdo proti jejich vůli? Zuří venku apokalypsa a oni přežívají v relativně bezpečném území? Stát by se mohlo cokoli, už jen proto, že režisérem filmu je Ir Lenny Abrahamson, tvůrce netradiční a téměř až avantgardní loňské komedie Frank.Ti, co četli knižní předlohu spisovatelky Emmy Donoghue (která ji sama adaptovala do scénáře), tak už vědí. Spolu s nimi to ale bohužel vědí i ti, co četli oficiální synopsi distributora, která celkem zbytečně vyzrazuje zhruba 90% děje, nebo viděli trailer. Já nečetl ani neviděl nic z toho, a tudíž mě přinejmenším do poloviny filmu dost bavilo, že absolutně netuším, jakým směrem se bude nadále ubírat, protože možností bylo mnoho. Čím víc bych o filmu věděl předem, tím by mi pravděpodobně připadal fádnější, protože to atmosférické směřování do neznáma by samozřejmě vymizelo. Film toho přitom ve výsledku z poměrně nadějného námětu nevytřískal mnoho, logicky je nesmírně komorní, laciný a minimalistický, a ve své druhé polovině maří jednu šanci za druhou. Vyloženě povedené jsou akorát režie a herecké výkony představitelů obou hlavních postav, na nichž snímek stojí.
A o co tedy jde? (Následují spoilery ohledně děje až do konce recenze.) Ukáže se, že dvojice je skutečně vězněná Nickem, který Joy před lety pokoutně unesl a zavřel do zahradního domku na svém dvorku, kde s ní výměnou za stravu a jiné komodity dodnes souloží. Jack je tudíž i jeho synem. Zabít Nicka Joy nemůže, protože on jediný zná kombinaci k zámku na dveřích, a jiné pokusy o útěk se vždy minuly účinkem. Po narození Jacka se pro ni navíc stalo prioritou pečování o dítě a o jeho bezpečí.V polovině filmu však dojde ke zvratu, kdy se Joy odhodlá k velice zoufalému a nepravděpodobnému pokusu o osvobození, který ovšem kupodivu vyjde, tudíž Nick je dopaden policí a Joy i Jack jsou volní. Zbytek filmu je psychologická studie toho, jak se hrdinka vyrovnává se znovushledáním se svými rodiči, s návratem do života, s mediálním popraskem okolo toho a s tím, že její syn, který za realitu považoval jen rodnou místnost, není příliš připraven na vstup do normálního světa.
Opomenu ten fakt, že samotný útěk se podaří jen díky neuvěřitelné náhodě a několika fatálním rozhodnutím ze strany věznitele. Zásadnější problém je v tom, že ve své druhé polovině film ztratí tempo, a nabízející se potenciální zápletka o tom, jak matka představuje svému potomkovi všechno to, co byl zvyklý vídat akorát v televizi, ale pokládal to za fikci a pohádku, je odhozena. Joy namísto radosti ze znovunabyté svobody upadá do depresí, sebelítosti a osočování druhých, neb zjišťuje, že se toho hodně změnilo, včetně toho, že její rodiče jsou rozvedení a patrně skrývají jakési tajemství (jehož podstatu se nedozvíme).Jackovo postupné zvykání na novoty je zas omezeno na počáteční neohrabanost a nulovou zkušenost s některými předměty, takže např. drží telefonní sluchátko obráceně, neumí chodit po schodech a nezná Lego. Také ale nikdy nepřišel do kontaktu se živou přírodou, nikdy ho nikdo nefotografoval a nikdy na něj nemluvil nikdo cizí, což jsou daleko zásadnější věci, využité bohužel poměrně málo. V románu je přitom on hlavním hrdinou a vypravěčem, takže celý příběh je nazírán z jeho pohledu. Film ale z dětské naivity a hravosti přestoupil k syrovému realismu, který jen občas osvěží závan roztomilosti vyplývající z nevinné nevědomosti.
Postavy se tudíž tak nějak plácají od ničeho k ničemu a až úplně na konci se filmu podaří symbolicky udělat poslední tečku za jejich trápením a beze slov vysvětlit, že některá traumata zkrátka potřebují hodně času k tomu, aby je člověk dokázal překonat. Nějaký psycholog by to vysvětlil určitě lépe, leč čistě z filmového hlediska to nefunguje úplně stoprocentně, neboť děj dlouho stojí na místě, nijak se nevyvíjí a kromě pár naznačených hádek ani nenabídne nic dramatického, čím by to hrdinčino vyrovnávání se s novými okolnostmi oživil.Režírované a zahrané je to každopádně výborně. Zejména je třeba vyzdvihnout dokonale přesvědčivý a uhrančivý výkon devítiletého Jacoba Tremblaye, který má před sebou velké věci. Obyčejně jsou děti ve filmech spíš jen „používané“ a málokdy máte pocit, že z nich budou dobří herci, což ale není Jacobův případ. A Brie Larson v roli Joy je také velmi přesná a stejně jako Jacob zvládá přirozeně podat ohromnou škálu emocí. Velmi sympatiky jsou obsazeny i vedlejší role, např. Joan Allen a William H. Macy v rolích rodičů Joy.
Snímek Room představuje nevšedně pojaté psychologické drama, které trpí tím, že toho na sebe zbytečně prozrazuje až příliš mnoho a okrádá tak diváky o moment překvapení – vyjma těch, co na film půjdou jako nepopsané listy. I tak se ale jedná o poměrně kvalitní, inteligentní, řemeslně zdařilý a hlavně velmi dobře zahraný film, u něhož by se sice mohly vést diskuze o tom, zda se jedná o podařenou adaptaci, leč poselství, které se snaží publiku sdělit, je podáno jasně a zřetelně a vybízí k zamyšlení.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
