Režisérem filmu se stal islandský režisér Baltasar Kormákur (Kontraband, 2 zbraně). Ačkoli Everest vznikal v Hollywoodu a je doposud nejambicióznějším a největším Kormákurovým snímkem, tak blíže než k ostatním filmům, které natáčel v americké produkci, má kupodivu k jeho komornímu islandskému dramatu Hluboko, které vyprávělo o zápasu jedince s extrémními přírodními podmínkami a nepřízní živlů. Podstatou Everestu je prakticky to samé, akorát že je tu mnohem víc postav. MNOHEM víc postav.

Na vrchol se tu totiž drápou hned dvě početné expedice – jedna je vedená Robem Hallem (Jason Clarke) a druhé velí Scott Fisher (Jake Gyllenhaal). Třetí expedice je hodně pozadu a hodně stranou a v jejím čele je Guy Cotter (Sam Worthington). S každou výpravou leze nejméně půltucet horolezců (ze známějších jmen např. John Hawkes a Josh Brolin) a ze základního tábora s nimi se všemi komunikuje operátorka (Emily Watson) se zdravotnicí. A aby toho nebylo málo, tak ještě souběžně sledujeme drahé polovičky některých z lezců (Keira Knightley a Robin Wright).

Opravdu tu jsou nejméně dva tucty důležitých postav, přičemž jak se některé z nich blíží k vrcholu a nasazují kyslíkové masky, tak vám nezbyde, než je rozlišovat podle barvy bundy (než zjistíte, že vícero z nich má bundu stejné barvy a vzdáte to). Je tu těch postav až moc, s čímž souvisí i to, že velká spousta z nich se ve filmu vyskytuje pouze okrajově a jen velmi malá menšina dostane dostatek prostoru na to, abyste si k nim dokázali vytvořit nějaké emocionální pouto. Spousta dalších je zbytečná a pro příběh nepříliš přínosná, případně jsou veskrze předvídatelné (např. od první scény s Keirou Knightley je jasné, že její jediná úloha ve filmu bude spočívat v brečení do telefonu). 

To přehnané množství postav je pravděpodobně zaviněno tím, že tvůrci se snažili zůstat co nejvěrnější realitě a natočit víceméně hranou rekonstrukci tehdejších událostí bez obvyklých hollywoodských příkras či zjednodušování. Tudíž příliš nepočítejte se scénami typu „někdo se zoufale zmítá nad propastí a ostatní ho zachraňují“, protože ta je tu všehovšudy jedna jediná a nijak zvlášť intenzivní. Expozice hrdinů, cesta do Nepálu, výstup do základního tábora a následné zdolávání vrcholu se odehraje v první polovině filmu takřka bez jakýchkoli závažných komplikací, protože horolezci jsou profesionálové a chovají se obezřetně.

Drama vypukne až s příchodem bouřky při cestě dolů, nicméně že by se v tu chvíli začalo dít něco extra vzrušujícího, se říct nedá. Většina úmrtí proběhne tak, že někomu dojdou síly nebo kyslíková bomba nebo obojí, upadne do sněhu a zmrzne. „Akčních“ pádů ze srázů nebo lavin je tu vážně sporadicky. V tomto ohledu má Everest mnohem blíž k různým dokumentárním nebo polodokumentárním filmům o zdolávání nějakého vrcholu (Cesta vzhůru, Pád do ticha) než smyšlené hrané filmy na podobné téma (K2, Vertical Limit).

Natočené je to přitom řemeslně skvěle, ale bez invence a bez nápadu. Hrdinům se v krizi míhají před očima vzpomínky na rodinu, zatímco v základním táboře všichni ostatní napjatě čekají u satelitního telefonu. S každým dalším mrtvým následují záběry na tekoucí slzy. Před závěrečnými titulky přijde na řadu dojemný dovětek o osudech hrdinů doprovázený dobovými fotografiemi s jejich reálnými předobrazy. Celé je to prostě hrozně obvyklé a standardně režírované.

Pochvala tak vlastně patří po právu jen kameramanovi (úžasné horské scenérie), trikařům (překvapivě velká část filmu vznikala před zeleným plátnem) a hereckým výkonům prakticky všech zúčastněných, i když mnohé z nich bych si rád vychutnával delší dobu.