Díky tomu lze v nesčetněkrát adaptovaném příběhu, který vlastně ani z hlediska dějové výstavby nemůže překvapit, stále objevovat něco nového a poutavého, což ze sledování činí spíše aktivní než pasivní zážitek hodný oddechového typu filmu. A vůbec podívanou, kterou je ideálně lepší vidět více než jednou – a to nejen kvůli mnohým skrytým náznakům na celé disneyovské univerzum (třeba scéna na bálu je ideálním příkladem), ale i nebývalé propracovanosti, co se týče samotného vyprávění.Už dlouho nebyl k vidění film, který by byl takovým způsobem komplexní - od zapadajících dějových informací, přes dořešenost motivů až po vývoje jednotlivých postav. Vše dává v Popelce zkrátka dokonalý smysl, což z ní činí jeden z těch vzácných příkladů filmů, které i přes veškerou neoriginalitu námětu fungují jako dokonale promyšlený mechanismus, který dokáže z neatraktivního a relativně ohraného materiálu, používaných archetypů postav a žánrových klišé v jistém smyslu vykřesat originální podívanou, v níž lze s každým zhlédnutím objevovat něco nového.
Ohledně daného perfekcionismu by si mohl Branagh klidně podat ruce s takovým Jamesem Cameronem - i jeho Titanic nebo Avatar jsou naprosto předvídatelnými, ale působivými vypravěčskými kolosy, které zužitkovávají více než stoleté zkušenosti s vyprávěním příběhů a jejich účinků na diváka.Branagh ve své Popelce zkrátka ukazuje (a znovu potvrzuje), že naivita, jednoduchost a klišé nemusí být automaticky zárukou nudného a nezajímavého filmu. Pokud umíte s danými prvky zacházet, vznikne dokonale promyšlený a fungující film, jehož přímočarost je spíše důkazem sofistikovanosti tvůrce, jenž se raduje ze samotného vyprávění příběhu a pomocí velkorysé inscenace dokáže tento pocit odvážně i laskavě zprostředkovat samotným divákům. (9/10)
Pokud jste si při vizuální stránce Popelky libovali již v kině, domácí kino zážitek nijak neochuzuje, ale naopak prohlubuje - vysokodefiničnímu přepisu totiž není co vytknout. Snímku se však daří uchvátit i navzdory tomu, že neobsahuje příliš trikových scén, typických pro filmy žánru pohádky/fantasy. Díky detailně propracované mizanscéně, opulentní výpravě a kostýmů lze v krystalicky čistém obrazu stále co objevovat, což platí zejména pro scénu plesu, kde jsou k vidění desítky precizních kostýmů a designersky vypiplané prostředí a rekvizity. Tomu samozřejmě napomáhají i skvělé barevné kontrasty, jak mezi jednotlivými kostýmy na plese, tak třeba i mezi Popelkou a jejími nevlastními sestrami – zatímco Popelka je vždy oblečena do nevýrazné bledě modré, ony vždy nosí například křiklavě růžové či žluté šaty. Usměrňujícím prvkem mezi těmito dvěma protipóly je pak Macecha, jejíž kostýmy, líčení, herectví a úhly kamery nenápadně připomínají slavné femme fatale z filmů noir.
Zvuk je stejně působivý jako obraz. Dialogy jsou srozumitelně odděleny od okolního prostředí, takže není možné, aby divákovi unikla jediná replika nebo detailní nuance nějakého okolního zvukového efektu. Emocionálnímu zabarvení scény samozřejmě dopomáhá krásná hudba Patricka Doylea, který by s její pomocí jakoby skládal poklonu dalším mistrům žánru. Ne nadarmo některé tóny připomenou například nedávno zesnulého velikána Jamese Hornera. Vzácně se povedl také český dabing, který možná několika postavám ubírá na věku, ale rozhodně neubírá na zážitku z filmu a jeho vypilovaných dialogů. (10/10)
Nejen aktuální Blu-ray vydání marvelovek mají slabou bonusovou nabídku. Stejně jako v případě Popelky to vypadá, že si studio Disney schovává nějaké ultimativní bonusy až do potenciální souborné re-edice, protože aktuální výčet lze jednoduše považovat za podprůměr. Za zmínku tak stojí pouhé dva přibližně desetiminutové segmenty, Pohádka ožívá a Připravujeme bál, které jako jediné jdou trochu pod povrch příprav této klasicistní pohádkové adaptace. První z nich se zabývá problematikou převedení naivního příběhu Popelky ze stovek přidružených textů (nejznámější z nich je bezpochyby stejnojmenný kreslený film z roku 1950) do snímku pro moderní publikum.
Zatímco režisér Kenneth Branagh a scenárista Chris Weitz hovoří o samotném procesu adaptace a jejím úskalí (například rozpracováním background příběhů jednotlivých postav), ústřední trio herců – Lily James, Richard Madden a Cate Blanchett – poté hovoří už o svých postavách, Popelce, Princi a Maceše, a přístupu, který zvolili při ztvárňování svých rolí. Klasická bonusová featurette sloužící k propagaci je vystřídána pohledem do zákulisí královského bálu, který se natáčel celé dva týdny, a v jednu chvíli se na place nacházelo více než 500 filmových pracovníků, včetně štábu, komparzu a herců. Zde se opět dostávají ke slovu herci, tentokrát romantizující své taneční scény, ale hlavně držitelka několika Oscarů, kostymérka Sandy Powell, a designér Dante Foretti, kteří dbali na to, aby byla daná sekvence co nejpestřejší a nejopulentnější.Zbytek bonusů už obsahuje informací podstatně méně. Kostýmová zkouška je tříminutovou představovačkou kostýmů a zábavných momentů během natáčení, zatímco Elčini chlupatí kamarádi se v pár minutách ohlíží za úskalími natáčení se zvířaty. Zajímavým segmentem je také alternativní začátek filmu, který více prokresluje Elčino dětství - podle slov režiséra byl však zbytečně dlouhý a prolog dokázal dobře fungovat i bez něj. Sérii bonusových materiálů uzavírá krátký film Oslava v Ledovém království, který navazuje na nejúspěšnější disneyovku všech dob, a který byl zároveň již předfilmem Popelky v kinech. (5/10)
