Že jsou videoherní adaptace prokletým teritoriem jak pro samotná studia, která je vyrábí, tak i pro tvůrce, kteří si s nimi nevědí poradit, není třeba zdlouhavě popisovat. Z desítek titulů nebyl komerčně úspěšný ani jeden a co se týče kvality, žádnému z nich se nepodařilo dostát svému předobrazu, s nímž by se spokojili fanoušci. Ti maximálně nenechají dopustit třeba na první Mortal Kombat nebo hororový Silent Hill, v obou případech však šlo o filmy, které se vydaly vlastní cestou, a s videohrami vlastně neměli nic společného.
Podivující otázkou však je, proč se studio 20th Century Fox rozhodlo do kin znovu uvést příběh Hitmana, jehož zpackaný celovečerní debut jsme mohli vidět už před osmi lety v béčkovém a stoprocentně směšném snímku Hitman. Zvláště ve světě přehlceného videoherního trhu nabízejícím desítky populárnějších a známějších titulů k adaptaci jsou motivace studia velmi nejasné, dalo by se říci až nelogické. Přesto je holohlavý zabiják 47 s vytetovaným čárovým kódem na zátylku hlavy zpět v druhé misi, která je možná rozmáchlejší, co se týče produkčních nákladů, ale ve výsledku je vlastně skoro zaměnitelná s prvním filmem.Během sledování tak několikrát na mysl vyvstane jednoduchá otázka „Proč?“, která se netýká jen pochopení prapodivných motivací postav, měnícího se chování hlavního hrdiny nebo absurdně přepálených akčních scén, které se staví do opozice tiché předloze, ale také zákulisí samotného vzniku filmu. Zde stojí za zmínku hlavně scenáristická pozice, kterou opět obsadil nechvalně proslulý Skip Woods - ten kromě prvního Hitmana potopil také slibně vypadající projekty jako X-Men Origins: Wolverine, Smrtonosná past: Opět v akci nebo Sabotáž, které vždy sklouzly k nechtěně vtipným podívaným a nezdařilým vykrádačkám známějších titulů.
V kombinaci s nezkušeným reklamním režisérem Aleksanderem Bachem (pro něhož jde o debut) tak vznikl další nepodarek, u něhož je scénář vystavěn obdobným způsobem jako u prvního filmu, a který vlastně není ničím jiným než videoklipovitým akčním výplachem ve stylu béček z produkce Luca Bessona (série 96 hodin nebo Kurýr). Ještě před vznikem k filmu zkrátka vše nasvědčovalo tomu, že půjde o další propadák, nicméně z nepochopitelných důvodů zrealizovaný.Hitman: Agent 47 tedy opět doplácí na to, co nefungovalo už v „jedničce“- strukturování filmu jako přímočarého akčňáku, který má nakonec s pomalou a taktickou videoherní předlohou společnou jen vizáž a kostým hlavní postavy. V ní se sice můžete rozhodnout, zda jednotlivé mise dohrajete jako tichý vrah, který se pomocí převleků a načasování dostane ke svému cíli, aniž by ho někdo zpozoroval, nebo tím, že odstraníte všechny svědky. Druhá varianta byla však ve hrách vždy tou nudnější a jednodušší, při níž mohl hráč lehce přehlédnout spoustu skrytých a zábavných detailů, jak dosáhnout splnění mise. Každý level (a to zejména u trilogie, která vyšla ještě na starých generacích konzolí) byl totiž takovým malým sandboxem, jehož další a další prozkoumávání vždy vedlo k jinému zakončení mise.
Druhá varianta ve zkratce tedy vypadá jako každá druhá střílečka, v níž chybí typické atributy, s nimiž se série Hitman proslavila. Právě touto cestou se i podruhé vydal celovečerní film, který tak představuje jistou a značně nepodařenou variaci na Terminátora – Agent 47 v ní bez škrábnutí a se stoickým výrazem zabije výše sto lidí (a to i před zraky svědků), jen aby se dostal k jednomu z nich. Zde tvůrci zřejmě čerpali z nepříliš dobře přijímaného a zatím posledního herního dílu s podtitulem Absolution (2012), který byl více lineární, zjednodušenou a „blockbusterovější“ verzí předchozích dílů a obsahoval také spousty přehnaně akčních cutscén.Ty však byly stále zábavnější než „cutscény“ z aktuálního filmu, které prokládají nezáživně napsané patetické dialogy. Jediným zlepšením oproti předešlému Hitmanovi je tak jen volba představitele hlavní role Ruperta Frienda (seriál Ve jménu vlasti), který dokáže jedním chladným výrazem vcelku vystihnout náturu naprogramovaného nájemného zabijáka, čímž převyšuje jak nehodícího se Timothyho Olyphanta, tak i původně obsazeného Paula Walkera.
V současnosti, kdy hollywoodská studia na příští rok připravují rozmáchlé videoherní blockbustery jako Assassin's Creed s Michaelem Fassbenderem nebo fantasy Warcraft, je tak Hitman: Agent 47 zvláštní a neambiciózní nepodarek, který nás jen znovu utvrzuje v tom, že adaptace videoher vskutku nemají smysl. V tomto ohledu zatím Hollywood přinesl spoustu lepších filmů, které videoherní postupy jen přejímaly – snímky jako Scott Pilgrim proti zbytku světa, Gamer nebo Resident Evil: Odveta dokázaly, že se správným přístupem videohru do filmového média přenést opravdu jde. Nejnovější Hitman se o to však ani nesnaží.
