Dospívání je ošemetná záležitost. To je fakt, který posloužil jako ústřední námět tolika filmům, že snad ani není možné vybrat jeden jako příklad. A to i v případě, že vezmeme v úvahu pouze komediální nebo romantický žánr. V souvislosti s Papírovými městy nemá vůbec smysl zmiňovat filmy, které řeší palčivé problémy týkající se dospívající mládeže. Například přelomový snímek Kids Larryho Clarka, Nebeská stvoření Petera Jacksona a mnoho dalších patří do úplně jiné kategorie.
Příběh konformního Quentina, který je už od dětství zamilovaný do vzpurného děvčete odvedle, v tomto směru nepřináší vůbec nic nového. Zápletka je banální a dějová linie poněkud chaotická. Herecké výkony ústředního dua i čtveřice teenagerů ve vedlejších rolích jsou stejně neumělé jako postavy, kterým se snaží na plátně vdechnout život. To vše zastřešuje formální styl vyprávění, který je zcela podřízený nekomplikovanému toku obrazů a dynamice hudebních videoklipů.
Ani u volby žánru si tvůrci snímku Papírová města nebyli tak docela jistí, a tak jich raději v průběhu filmu vyzkoušeli hned několik. Příběh o úskalích dospívání se velmi rychle promění v romanci z americké střední školy. Samozřejmě nechybí nezbytný maturitní ples a všechny rituály, které s odchodem z více či méně tolerované instituce souvisí. O něco později na sebe děj vezme podobu detektivky, ve které básně Walta Whitmana jednoznačně odkazují ke vzkazům ukrytým v zárubni dveří. Konec filmu se musí odehrát ve velkém stylu a tak nakonec dojde i na roadmovie.
Nicméně ani žánrová pestrost se nejeví jako šťastná volba. Především proto, že každý použitý styl vyprávění v něčem pokulhává. Příběh první lásky mladíka, který se chystá vstoupit do života, je zoufale obehraný. Jeho cesta, ve skutečném i metaforickém smyslu, působí jako snůška banálních příhod a pseudointelektuálních řečí. Dívka jeho snů se čím dál tím víc jeví jako rozmazlená královna školního plesu než záhadná femme fatale z masa a kostí. A jednotlivé indicie detektivního pátrání jsou na sebe natolik uměle napasované, že je nelze považovat za produkt logického myšlení.
Snímek Papírová města trpí neduhy filmových adaptací, které se snaží doslovně přenést na plátno svůj literární předobraz. Takový přístup má několik úskalí. Tím největším bývá snaha vtěsnat do stopáže filmu celý obsah knihy. Tvůrci pak vybírají jen klíčové prvky příběhu a celkové vyznění se mnohdy vytrácí. Místo obsahu a formy, které se přenesly z textu do obrazu, zůstává jen okleštěný příběh. A divák, který četl literární předlohu, může být zklamaný z konkrétní vizualizace svých vlastních představ.
Literární kvality knihy Johna Greena, která posloužila jako předobraz, mohou být předmětem diskuse. To ale nic nemění na skutečnosti, že film Papírová města selhává nejenom jako adaptace, ale i jako audiovizuální dílo. Především proto, že v rámci jiného média nepřidal nic nového. Naopak, zůstal na úrovni nedokonalé ilustrace původního textu. Příběh papírových měst měl raději zůstat jen na stránkách knih.
