Dítě číslo 44 je thriller o sériových vraždách odehrávající se roku 1953 v Sovětském svazu. Hlavním hrdinou je agent tajné policie Leo Demidov (Tom Hardy), který čelí svému svědomí a ztratí své postavení, moc i domov poté, co odmítne udat svou vlastní ženu Raisu (Noomi Rapace) pro zradu. Leo a Raisa jsou vykázáni z Moskvy do pochmurného vyhnanství. Zde oba spojí síly s generálem Michailem Nesterovem (Gary Oldman) a snaží se vypátrat sériového vraha, jenž se zaměřuje na malé chlapce. Jejich zápas o spravedlnost ohrožuje pokrytectví celého systému, který tvrdí, že „v socialistickém ráji zločin neexistuje“. 137 minut čeká diváky, kteří kývnou na nabídku nezávislých tvůrců k přenesení do časů, které by nikdo z nás nechtěl zažít. Jenže i tehdy žili lidé a není to zase tak dávno. No schválně – zkuste babičku nebo dědu, mohli by třeba takového Demidova znát. Muže, který dosáhl takřka na vrchol kariéry, aby vzápětí byl sestřelen na úplné dno společnosti. Ale nepředbíhejme.
Leo Demidov (Tom Hardy) ve filmové podobě knižního bestselleru prchá ze sirotčince. Jako malý chlapec se dostává do sovětské armády, která mu nabídne kariéru, prestiž, společenské postavení a alespoň nějakou šanci přežít v zemi, kterou u krku drží Stalin. Demidov se stává slibným vyšetřovatelem MGB (předchůdce KGB) zaměřeným na podvratnou protistátní činnost. Všechno vychází, Demidov věří ve vyšší dobro a spravedlnost do dne, než se náhle dostane do kleští moci i on. Samolibý a zbabělý kolega Vasil (Joel Kinnaman) by rád Demidovo místo i jeho ženu, krásnou a oddanou Raisu (Noomi Rapace). Demidov náhle musí vyřešit nejtěžší případ v životě – prokázat špionáž své vlastní ženy. Tváří v tvář vykonstruovanému obvinění mu dochází, že ani on nezůstává pod ochranou. Ve stejnou chvíli začíná na základě úmrtí syna jeho přítele rozplétat komplikovaný zločin maniaka, který vyhledává pro své choutky malé chlapce. Leo i Raisa mají zdánlivě štěstí – první vlnu spiknutí přežijí a jsou odsunuti do nuzného Volska. Coby milicionář Leo potkává svého nového nadřízeného, šéfa místní policie generála Nesterova (Gary Oldman). Jak se však bude vyvíjet příběh dál, to už si nechte na velké plátno…
Co říci o filmu, který vznikl na základě světového bestselleru Toma Roba Smithe? Jednak mohl být klidně o čtyřicet minut kratší. Ne, že by nebylo dohromady co vypravovat, zvláště když rozkazy na Leovu likvidaci zněly jasně… Stejně jako motto stalinistické doby, která prostě neznala vraždy, neboť ty jsou jen kapitalistickým přežitkem. Parafrází citace z pelíšků se snažím zlehčit okamžik, kdy je třeba přiznat, že divák neznalý knižní předlohy, bude opravdu chvílemi tápat. Smysl některých scén z úvodní části filmu totiž pochopí až v druhé části, kdy už může být dost unavený tím vším, co se před ním odehrává. Nutno ovšem také podotknout, že tvůrci se knihy drželi celkem precizně. Těch pár změn, které oproti literární verzi udělali, jim odpustil i autor románu. „Kniha je velmi rozsáhlá záležitost a film logicky nemá tolik prostoru,“ řekl Tom Rob Smith na tiskové konferenci k premiéře filmu v pražské Lucerně 25. května. „Já jsem se na scénáři nijak nepodílel, ačkoliv jsem byl se scenáristou v kontaktu, ale všechny změny naprosto chápu.“ I z toho důvodu osobně radím divákovi, ať zůstane trpělivý.
Sám autor je prý s filmovým ztvárněním spokojený a mě také nepřišlo, že by něco bylo vysloveně špatně (až na některé dekorace a reálie, které prostě s dobou Stalina nemají nic společného). To, co bylo na filmu zpočátku pro Čechy populární, je dnes spíše škodící. Nevím, jak to máte vy, ale pokud já poznám v zahraničním filmu nějaké pražské místo, které je vydáváno za zcela něco jiného, působí to na mě rušivě. Co se však týká filmu jako díla, nechybí mu kvalitní kamera a střih, režisér Daniel Espinosa odvedl dobrou práci. „Bylo to trochu jako ve snu,“ vzpomíná Tom Rob Smith. „Původně jsem ani nevěřil, že můj román někdo vydá, a najednou si o něm povídám s Ridleym Scottem v jeho kanceláři hned vedle meče z Gladiátora a rekvizit z Vetřelce. Ridley měl spoustu báječných nápadů.“
Ridley Scott měl zpočátku v úmyslu režírovat Dítě číslo 44 sám. Ale pak uviděl krimi thriller Snadný prachy švédského režiséra Daniela Espinosy, nejvýdělečnější film v dějinách švédské kinematografie. „Můj film se mu líbil a pozval mě na večeři,“ vzpomíná Espinosa. „Jenom příležitost sedět a povídat si s takovým mistrem byla ohromně vzrušující. Pak jsme začali mluvit o Dítěti číslo 44, které jsem už předtím četl. Řekl jsem mu pár svých nápadů a Ridley se mě zeptal, jestli bych chtěl režírovat filmovou adaptaci, zatímco on by film produkoval.“
Už ve filmu Špinavý prachy jsme měli možnost vidět, že Rapace a Hardy společně umí, nyní to jen dokazují. Na závěr tedy – Dítě číslo 44 je film, který vás buďto nechá úplně chladnými, nebo vzbudí vášně. Záleží na tom, jak moc si připustíte reálné základy scénáře. Pozornost si zaslouží i proto, že podle Matthewa Stillmana je na dlouho posledním zahraničním filmem, který u nás v takovém rozsahu vznikal (díky nevýhodným pobídkám – viz záznam z tiskové konference). Samozřejmě se v mém hodnocení promítá i zmíněný soulad tandemu Rapace – Hardy. Z mého pohledu je to dohromady na 70%. Zdravstvujtě tavaryšči!
