Zcela jistě je více než ošemetné začínat filmovou recenzi lehčí rovnicí. Jelikož je ovšem Stephen Hawking, o kterém Teorie všeho pojednává, geniálním kosmologem, fyzikem i matematikem, není to úvod zcela nelogický. Ve fyzice se teorií všeho rozumí jedna jediná rovnice, jež by dokázala vysvětlit veškeré fyzikální zákony. Takovou rovnici sice nikdo zatím neobjevil, avšak mezi těmi, kteří se o to s velkým úsilím pokoušeli, je právě i Hawking. Spolu s jeho teorií o tom, jak vznikl vesmír, pak dává zvolený název tohoto snímku smysl. Nicméně tento název lze aplikovat i na filmové prostředky, které tvůrci zvolili. Čemu se pak tedy rovná Teorie všeho ve filmové řeči?

Název filmu se dá jednoduše rozložit na dvě části – teorie a všechno. Pokud se nejprve zaměříme na druhou složku názvu, mohli bychom dát filmu plný počet bodů a recenzi na tomto místě ukončit. Film totiž obsahuje všechno podstatné o Hawkingovi, a navrch všechny použité filmové prostředky jsou jedním slovem úchvatné. Nicméně první část názvu situaci značně komplikuje, jelikož ono všechno funguje na sto procent pouze teoreticky, přičemž realita výsledného produktu se trochu liší.

Film je založen na vzpomínkové (auto)biografii Travelling to Infinity: My Life with Stephen od Jane Wilde Hawking, bývalé manželky Stephena Hawkinga. Vcelku logicky pak pokrývá celou délku jejich vztahu, což se zároveň rovná zřejmě nejdůležitějšímu období Hawkingova života. Máme tak možnost pozorovat prvotní příznaky Hawkingovy nemoci, amyotrofické laterální sklerózy, která má za následek postupné ochrnutí nervového systému. Zobrazení progrese Hawkingova onemocnění se v menší míře prolíná s jeho vědeckými objevy a v několikanásobně větší se vztahem s Jane. Trochu tak vyvstává otázka, zda-li je hlavním protagonistou on, nebo jeho manželka. Vzhledem k tomu, že v ústřední roli stojí jejich vztah, si pak jsou (zřejmě) rovnocennými partnery.

Bylo tudíž jasné, že herecké obsazení ústřední dvojice se stane alfou a omegou celého snímku a nezbývá než poznamenat, že výběr herců byl více než šťastný. Nutno ovšem podotknout, že kvůli téměř až přílišné pohlednosti obou protagonistů to na začátku tak trochu vypadá, jako by se ona zmiňovaná fatální nemoc vloudila spíše mezi krále a královnu amerického maturitního plesu než mezi představitele britské intelektuálské elity. Fyzická přitažlivost je ovšem asi to poslední, co by kdo komu vytýkal a dala by se považovat za jediné „negativum“, které by se o těchto dvou hereckých výkonech dalo vyřknout.

Veškerá pozornost se samozřejmě upírá na Eddieho Redmayna (Můj týden s Marilyn), který se s rolí Stephena Hawkinga popral s grácií. Podařilo se mu věrně zachytit jak počáteční náznaky pohybových potíží, tak i výsledný stav nemoci, kdy je téměř veškeré svalstvo neschopné pohybu. Právě v této fázi čekal Redmayna zřejmě nejtěžší úkol, neboť musel hrát de facto pouze svýma očima. A vskutku jsou to tyto momenty, ve kterých je nejpřesvědčivější. Zcela po právu za svůj výkon získal cenu BAFTA, Zlatý Globus a čerstvě i Oscara.

Felicity Jones v roli jeho manželky mu je ovšem rovnocennou partnerkou. Ba co víc – v některých momentech nad Redmaynem herecky vítězí na plné čáře. Až doteď nepříliš známá herečka, jíž si diváci mohou pamatovat z komedie Vrtěti ženou, se doposud objevovala v menších filmech (vřele doporučuji dvě civilní nezávislá dramata, která natočila s režisérem Drakem Doremusem – Zamilovaní a Breathe In). V roli Jane Hawking konečně naplno předvedla, že dokáže zahrát i ty nejjemnější nuance pomocí širokého spektra obličejových výrazů, změny gest či postavení hlasu. I ona si tudíž právem vysloužila nominace na bezpočet filmových cen, a kdyby se tento rok neurodilo tolik dalších silných ženských hereckých výkonů, zcela jistě by její šance na získání zlatých sošek byly vyšší.

Teorie všeho je vyvedená i po dalších stránkách. Režisér James Marsh, držitel Oscara za vynikající dokument Muž na laně, odvádí slušnou, leč zcela rutinní práci. Hudba Islanďana Jóhanna Jóhannssona, za kterou získal Zlatý Globus, je prostě okouzlující. Zvláštní pozornost si zaslouží citlivé nasvícení snímku, které dotváří tu správnou atmosféru – od zlatavého nádechu interiéru Buckinghamského paláce, přes namodralou atmosféru večírků až po mrtvolně bledé tóny nemocničního prostředí.

Přes všechna pozitiva však nelze být z Teorie všeho stoprocentně nadšený. Člověk si až povzdechne, že se jedná o tak přímočarý tah na oscarovou branku, což má za následek, že se film drží zajetých životopisných kolejí, ze kterých ani na vteřinu nevybočí. Schází mu tak výraznější drive, pulsující tep a občas i srdce. Takhle se sice snímek může stát prvoplánově sladkobolným, avšak na skutečné emocionální intenzitě tratí.

Ve finále tedy nad fyzikální rovnicí teorie všeho vítězí praxe jednoho vztahu, realita jedné lásky. Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného, ovšem vzhledem ke způsobu zpracování se potenciální romantika mění v sic kvalitní, leč stokrát viděné životopisné drama. Na prvočísla vás tak rozhodně nerozloží.

Český trailer filmu Teorie všeho / The Theory of Everything