Už pochmurný černobílý prolog pilotního dílu, odehrávající se několik let v budoucnosti, fanouškům oznamuje, že se nachází na dobře známém místě. Chytře umístěný flashforward, jenž zachycuje postavu v nevysvětlitelné situaci, k níž musí dojít od svého původního stavu, zachycuje jeden z mnoha trademarků, které na quality TV poli zavedl seriál Perníkový táta z roku 2008.
Na něm scenárista Vince Gilligan (Akta X) pomohl nastolit některé standardy televizního vyprávění, které již dnes bereme v kvalitně obsazených a zahraných seriálech jako samozřejmost. Nejvíce však udivil tím, jak celý příběh vzestupu a pádu středoškolského učitele chemie Waltera Whitea, jenž onemocní rakovinou, a ve snaze zabezpečit svou rodinu se dá na vaření a prodej drog, dokázal ve všech svých pěti sezónách (62 epizod) působit naprosto koherentním způsobem.
Gilligan (showrunner seriálu zodpovědný za ústřední příběh, příležitostný režisér epizod) a jeho scenáristický tým si dal na výsledku opravdu záležet a na televizním poli se vytasil s nebývalou promyšleností dějových linií a motivovaností každého, byť zdánlivě nepodstatného detailu ve vyprávění. Celkem často se tedy stávalo, že přehlédnutelná vedlejší zápletka či letmý záběr našel své uplatnění až o desítky dílů později.
Zároveň šlo o fascinující proměnu hlavní postavy, která se z uhýbavého a nemotorného středoškolského učitele stala obávaným drogovým bossem, z něhož má nakonec strach i vlastní rodina. Gilligan zároveň perfektně zachytil prostředí drogového podsvětí obývaného jak malými pouličními zlodějíčky, tak strach nahánějícími drogovými kartelem, čímž vytvořil nebývale propracovanou síť vztahů a propleteností, ne nepodobnou například Soderberghovu Trafficu.
V tomto odtažitém prostředí se však vždy našlo místo pro černý humor, žánrovou nadsázku a spoustu popkulturních odkazů, čímž seriál v některých momentech připomínal i to nejlepší od Tarantina, jindy zase sklouzával k vážnému psychologickému či rodinnému dramatu (například ve vypjatých dialogových scénách). Je však možné něco takového nahradit a zároveň se znovu neopakovat?
85% dramatu, 15% komedie
Když byl po masivním ohlasu závěrečného dílu Perníkového táty (který zároveň tzv. pobral všechny televizní ceny, co šly) oznámen spin-off s názvem Better Call Saul, začala spousta kritiků a fanoušků uvažovat o tom, zda je možné, aby vlastní seriál utáhla vedlejší postava ukecaného, neustále vtipkujícího a zkorumpovaného Walterova právníka Saula Goodmana.
Na základě dvou prozatím odvysílaných epizod se však ukázalo, že pokud za seriálem stojí stejný kreativní tým jako v případě originálu (Gilligan samozřejmě nechybí), lze vystavět dějovou linii i kolem zdánlivě nezajímavé postavy. U Better Call Saul tvůrci totiž přišli s relativně totožným konceptem proměny hlavní postavy, která začíná na malém rybníčku okresního prokurátora a postupem času se vydá na morálně pochybnou kriminální cestu – stejně jako Waltera Whitea ho k tomu však nedohnala vlastní iniciativa či záliba, nýbrž vnější ekonomické, případně společenské okolnosti.
Se Saulem, jak ho známe z nabubřelého propagačního videa Better Call Saul, se však setkáme až později, hlavním hrdinou seriálu je ještě jeho „reálné já“ Jimmy McGill (v podání výborného Boba Odenkirka), neúspěšný obhájce, který jezdí v rozpadajícím se žlutém autě a bere každý špatně placený případ, aby se uživil. Zoufalost postavy je perfektně zachycena ve scénách, kdy se připravuje na majestátní proslov před porotou soudu, následně však vyjde najevo, koho skutečně obhajoval.
Tyto scény obecně dokáží ještě více než Perníkový táta balancovat na hranici temného dramatu a hodně černé komedie, u nichž většinou divák neví, jaké má zaujmout stanovisko. Příkladem je zápletka, která se rozprostírá na konci prvního a začátku druhého dílu, kdy Jimmy naverbuje dva teenagerské skateboardisty, aby mu pomohli nafingovat jeden automobilový incident na bývalou klientku. Věci ale nakonec naberou úplně jiný spád…
Původně humorná souhra náhod je nakonec svede do mnohem temnější uličky, jíž by byl ale spoiler odhalovat. Důležité ale je, že dané přechody mezi humornou a vážnou rovinou jsou ještě razantnější než v případě Perníkového táty, což Saulovu seriálu dává větší míru nepředvídatelnosti (navzdory tomu, že víme, co se z něj později stane).
Služba fanouškům nebo přehlížení běžných diváků?
Prequely či spin-offy sdílející s původními díly stejný fikční svět bývají většinou obviňovány ze zbytečného sebevykrádání a snahy nabídnout fanouškům více nastaveného času v prostředí oblíbených postav. Ani Better Call Saul není výjimkou, protože kromě podobného vývojového vzorce vyprávění (proměna ústřední postavy) sdílí s Perníkovým tátou stejný vizuální styl, lokace (Nové Mexiko) a vedlejší postavy.
Ty se však zatím neobjevují jen náhodně a celkově zapadají do struktury příčin a následků, případně v nás jejich zjevení vzbuzuje zvědavost ohledně jejich vlastního osudu – příkladem je například postava nájemného zabijáka Mikea, která zatím jen pracuje na veřejném parkovišti. Objevují se samozřejmě i další, což ale vždy vede k nějakému bodu, který opět posune zápletku dále. Nelze tedy říci, že by se jednalo o pouhou výkladní skříň ve stylu „podívejte, koho tady ještě máme.“
S tím bohužel také souvisí fakt, že seriál vlastně v mnohém těží ze svého původce, a nejsem si zcela jist, zda může na stejné divácké úrovni fungovat také bez znalosti toho, k němuž odkazuje. Z toho hlediska se lze obávat, že Better Call Saul (i přes své rekordní ratingy) mnoho nových diváků nezíská, hlavně kvůli tomu, jak moc jsou oba seriály provázané.
Je však možné, že někdo, kdo v daných „tabula rasa“ podmínkách sledování seriálu zkusí, bude pohlcen stejným způsobem jako při sledování prvních dílů Perníkového táty, protože Vince Gilligan má jako jeden z mála současných televizních scenáristů schopnost vtáhnout ke sledování již od prvního, prapodivně vypjatého okamžiku. Co se skrývá za tajuplnými úvodními záběry? Zavolejte Saula a zjistíte.
