Pozn.: hlavní recenzi filmu Hobit: Bitva pěti armád najdete zde. Infografiku si zase připomeňte tady.
HOBIT ZESTÁRNUL PŘED OČIMA
Tak jsme se všichni konečně dočkali. Příznivci i odpůrci nejen Hobita, ale Jacksonových tolkienovských filmových adaptací vůbec si můžou oddechnout a říci, byli jsme svědky něčeho opravdu mimořádného. Ano, bylo to opravdu jedinečné setkání, které trvalo bráno od jedničky Pán prstenů: Společenstvo prstenu rovných třináct let. Dá se říci, že se za těch třináct let velmi mnoho změnilo - při sledování posledního Hobita jsem měl smíšené pocity. Na jedné straně člověk pocítí na konci skoro až lítost, že to nyní opravdu končí. Na straně druhé jsem měl už při jeho sledování pocit, že je vlastně Hobit archaismem, že Peter Jackson zbytečně po vzoru trilogie Pána prstenů rozdělil "jednoho" Hobita na tři části. Přesto jsem si poslední díl užil, bavil mě a z celé hobití trilogie se mi líbil asi nejvíce. Každopádně toho zvláštního pocitu, že se Hobit už přežil, jsem se nemohl zbavit. I když jsem byl děním na plátně, kde mě nakonec ta finální bitva bavila snad i víc než všechny bitvy v Pánovi prstenů, zaujat. Nicméně konec dobrý, všechno dobré a tak ty pozitivní dojmy z posledního setkání s Hobitem převažují. Za jednoznačný highlight celé trilogie bych označil Martina Freemana, který pojal Bilba jinak, odlehčeněji než Elijah Wood jeho pokračovatele a "mladou verzi" Froda. Václav Limberk: 8/10
EPICKÝ KONEC NADĚJÍ
Závěrečný díl Hobita a na dlouhou dobu patrně poslední film ze Středozemě má spoustu NEJ. Je z celé trilogie nejzábavnější. Je nejakčnější. Je nejepičtější. Je v něm nejlepší akční sekvence a nejsilnější emocionální moment. Přesto je asi nejhorší... Nevzpomínám si, že by mě v jakékoliv dřívější Jacksonově tolkienovce tolik rozčiloval průběh všeho dění. Dobrým příkladem je samotná titulní bitva, která začne, probíhá (vesměs kdesi v pozadí) a skončí, aniž by bylo jasné, co se vlastně odehrálo a proč musí finále zase hasit obrovští orli, o jejichž původu a významu se za celých šest tříhodinových filmů (!!!) prakticky nikdo nezmínil. Celé armády se pořád někam přesouvají a často mění své strategické postavení, aniž bychom viděli, jak k tomu došlo; stejně tak některé z postav v průběhu děje jednoduše zmizí a už se neobjeví (nebo ostrouhají v několikavteřinovém cameu jako chudák Medděd). Ač jsem u hobitích filmů dosud kritizoval stopáž a neskromné komerční choutky tvůrců, tady mám paradoxní pocit, že někdo stříhal více, než bylo zdrávo.
Druhá věc - polovina diváků se v kině často uchechtávala na místech, kde se rozhodně nikdo uchechtávat neměl. První spouští neplánované zábavy bylo opětovné a zhola zbytečné kejklíření vetřelce Legolase, druhou obstarala Tauriel, jejíž pohnutky nejsou nikterak věrohodné a zatrpkle se smějete pokaždé, když ona pláče. Nic na tom nemění ani fakt, že Evangeline Lilly obstojně hraje. Zcela oprávněné se mi bohužel jevily výbuchy smíchu u dojemných scén, což je zásadní problém - patosu je ve filmu hrozně moc, přičemž trapný není asi třikrát a pouze jednou dokáže být opravdu silný. Strašlivé byly veškeré promluvy trojúhelníku Thranduil-Legolas-Tauriel; o něco méně strašlivá byla epizodka s hrdiny z Pána prstenů, kteří se přišli poprat se Sauronem a vyřknout několik převelice okázalých předzvěstí. Nechtěně směšných elementů je jednoduše na vážně pojatý a produkčně velenáročný film přespříliš - rozhodně víc, než dokáže omluvit jakýkoliv nadhled nebo pohádkový základ. Trademarky a kouzlo by neměly umírat v šílených (a dosti zaslepených) formálních hrátkách tvůrců.
Mohl bych mluvit i o rozpolcenosti celku, na jehož třetí části nejvíce svítí kontrast mezi dětskou předlohou a "pánprstenovsky" dospělým zpracováním, ale přejděme raději k pozitivům. Thorin dostupuje vrcholu svojí proměny, aniž by tato ztrácela na působivosti či konzistenci s předchozími filmy; totéž platí pro Bilba a vztah obou zmíněných. Akce je většinou dost dobrá, jelikož tvůrci nespoléhali na pouhé snímání obřích zástupů digitálních postav, ale dokáží občas lahodit oku krásnou vizuální momentkou nebo vtipným/působivým choreografickým nápadem (elf na obřím jelenovi, běžícím po dlouhém a úzkém mostě, kdy všichni nepohodlní končí na mohutném paroží; Bardův památný útěk z vězení, k němuž potřebujete jedno lano, jeden člun a jednoho starostu). Svou práci odvádí také humor, kterého není málo a nejednou jsem měl pocit, že tvůrci neskrývaně rýpou do vlastních řad. Vrcholem filmu je jednoznačně fenomenální souboj Thorina s Azogem - tady jsem konečně měl pocit, že se dívám na něco monumentálního, co tu dlouhá léta nemusí být (a nebude). Tak tedy zatím sbohem, filmová Středozemě...
Pavel Pinker: 6/10
PETER JACKSON BEZ ÚCTY A SOUDNOSTI
I ten King Kong, co teď zrovna běžel v televizi, má fajn momenty a solidní CGI. Tak kde se u Hobita stala chyba? Proč Peter Jackson zahodil u LOTRa tak ceněnou úctu k předloze a utopil se v kádi laciné megalomanie? Těžko se chápe, proč po projekcích třetího Hobita neseškrábávají zaměstnanci multiplexů z pláten rajčata naházena rozhořčenými davy. Hobit totiž nectí předlohu, nectí logiku a nectí ani opravdovou zábavnost. Jeho kvality se dají měřit toliko popcornovými škálami, ve všem ostatním je nehodnotitelný. Po odhlédnutí od znesvěcené předlohy a boží prstenové trilogie tedy můžeme uznat, že se mu daří atakovat poměrně velká akční měřítka, že děj odsýpá a dokonce se najde pár cool momentů a jedna povedená herecká kreace (Richard Armitage konečně boduje). K čemu to ale všechno je, když z postav, které jsme v Pánu prstenů milovali, jsou bláboly hýřící ploché figurky a žádný nově příchozí jim nesahá ani po paty, lepší CGI se vyskytuje i ve videoherních klipech a míra legolasovin desetkrát překračuje únosnou mez. Peter Jackson zuřivě dupe po odkazu svého masterpiecu a hurónsky u toho řičí, jen aby nabídl trochu bezduše zábavné podívané. Je to skoro, jako když Lucas přišel s novou trilogií Star Wars. Porvchnost, masovost, patos, Jar Jar (Alfrid tráví na plátně opravdu PŘÍLIŠ moc času a aspiruje na nejzbytečnější filmovou postav roku). Jediné, co chybí, je vynikající třetí díl. Ten je totiž v tomhle případě naopak suverénně nejhorší. A z nějakého důvodu to skoro nikomu nevadí...
Jakub Brych: 4/10
HOBIT SKONČIL, NIC VÍC
Až po zhlédnutí celé hobití trilogie se vyjevuje monumentální zbytečnost natažení útlé knížky do tří velkofilmů, z nichž žádný nedokáže fungovat jako samostatný film, ani v rámci celé série. Ta je podivně roztříštěná a rozdělená mezi nostalgickou službou fanouškům a přepáleným hollywoodským blockbusterem, který nedokázal ukočírovat ani Peter Jackson, jenž se zde přibližuje scénám z King Konga. Bitva pěti armád tuto bezradnost adaptace jen korunuje, protože je prakticky bez děje a výraznějšího střetu a vypadá jen jako dvou a půl hodinové doklepnutí už jinak vyčpělé středozemské látky.
Ani za tři filmy se Jacksonovi a scenáristům nepodařilo dostat pod kůži postavám a nechat diváky, aby se na ně emocionálně napojili. Maximálně to funguje u Bilba, ten je ale jen malým nenápadným pozorovatelem událostí, většinou se nacházející mimo hlavní (mocenské) dění. Zbývá tedy Thorin, který nějakou „učebnicovou“ proměnou prochází, nakonec ji lze vnímat jen v kontextu první poloviny třetího filmu, protože se s ní nadále nepracuje. Co se týče samotné bitvy, ta na rozdíl od Šmakovy dračí pouště (kterou stále považuji za výborný, byť serializovaný blockbuster), neobsahuje žádné hravé sekvence ani pozoruhodné politické pletichaření, nýbrž jen nekonečné záběry přesouvajících se digitálních armád a do absurdna vyhnané osobní souboje, kterým však nakonec schází nějaký osudový moment či emocionální náboj (smrti postav jsou spíše úsměvné než tragicky smutné).
Nejhorší na tom je, že samotná bitva vlastně nedojde žádného závěru nebo vyvrcholení a smrskne se jen na natažený souboj dvou postav mimo hlavní dění. O co se vlastně bojovalo, jak to dopadlo a co to konkrétně přineslo pro zainteresované strany, to se už navzdory dlouhému budování konfliktu mezi rasami neřeší a scénář nabídne jen na sílu přilepené provázanosti s Pánem prstenů a rádoby dojemná loučení, která nefungují. Bitva pěti armád je tak ve výsledku sice důstojným a uspokojivým završením hobití trilogie (jejíž akční scény mají blíže videohře než filmu), ale zároveň snímkem bez žádné přidané hodnoty nad rámec očekávaného uzavření. Jako odpočinkový blockbuster sice obstojí, v rámci celé série ze Středozemě jde jednoznačně o nejslabší příspěvek.
Martin Bubrín: 7/10HOBIT: SOUDRŽNÝ SERIÁL
Bitva pěti armád je ze všech dosavadních hobitích filmů nejhůře přijímána (viz procenta na metakritických databázích) a i zastánci předchozích částí zklamaně podotýkají, že roztažení jedné útlé knihy se ukázalo být špatným adaptačním přístupem. Lze ale zaujmout jiný přístup, který naopak oceňuje serializovanost celé trilogie a který završení trojice prstenovských prequelů vyzdvihuje jako nejsoudržnější část. Ne, nejde o protimluv. Strategie vyprávění je stejně jako v předchozích dílech založená na systematické práci se seriálovými postupy, zatímco soudržnosti je dosahováno spojováním scén mezi sebou. Scén, nikoliv větších bloků, protože serializace zde má vliv i na netradiční strukturu vyprávění: Šmakova dračí poušť končila cliffhangerem, a tak na klimax logicky dochází až v Bitvě pěti armád, kde je uzavřena linie s drakem během prvních deseti minut. Na místo následného soustředění se na dovršení vývoje potav jsou ale změny v jejich charakteru výrazně skokové, aby se mohlo jít od jedné atrakce (bitvy, konfliktu postav) k druhé. Během nich nesmí chybět ani mini-cliffhangery, kdy je jedna postava v nebezpečí a na vyřešení si kvůli přestříhávání mezi několika ohnisky zájmu musíme počkat, či záchrany na poslední chvíli.
Navzdory příklonu k něčemu, co je příznačné spíše pro televizi než kino, je Bitva pěti armád koherentním dílem. Více než Neočekávaná cesta a Šmakova dračí poušť se uchyluje k osvědčenýmu spojení scén prostřednictvím dialogových háčků anebo zvukových můstků pomáhajících lepší plynulosti celku. Napomáhá tomu i sjednocení nálad, kdy se povedlo sjednotit temné anebo dojemné pasáže s podvratným humorem (Alfred!). A stále zde jsou pro své nápadité inscenování dění v prostoru velmi opojné atrakce, ať je to vysvobození Gandalfa anebo Legolasovo/Thorinovo vypořádání se s nepřítelem. Sice jde o nejslabší díl, ale části skládačky do sebe zapadají a i samy o sobě jsou dojemné/napínavé/zábavné. Marek Slovák: 9/10
