Hned v úvodu se přiznám, že madagaskaří sérii jsem zatratil už prvním dílem, a když vyšla před dvěma lety trojka, upřímně mě to překvapilo. Na Tučňáky jsem se tudíž vypravil ne úplně dobrovolně a s neexistujícími očekáváními. Oni mi ale naštěstí solidně vytřeli zrak.
Ačkoliv jsou spin-offy (nejen) vedlejších charakterů často ošemetná záležitost, jelikož roztahování epizodních rolí na ústřední často dopadá, jak říká Bilbo, „jako když namažete máslo na příliš velký krajíc“ (Wolverine budiž skvělý příklad), Tučňáci se tohohle problému zdatně varují. V podstatě fungují naprosto nezávisle na Madagaskaru, v úvodu naťuknou trochu historie, získají si vás svým osobitým nemotorným stylem, a najednou jako by žádný lev, zebra ani žirafa nikdy neexistovali.
Kromě sympatické sebranky je to ale především solidní arzenál hlášek a všemožných gagů pálených s neúprosnou kadencí především v první polovině. Všechny jsou skvěle načasované a často se odvážně pouští až do absurdnem silně prostoupených vod. Přesně na hraně se filmu daří držet rozpor mezi tučňáčí neschopností a naivní dobrosrdečností. Chvilku se malinko naklání k patosu, chvilku zase k frašce, pořád ale ústřední partu drží kdesi mezi a chrání je od propadu do hlubin jednostrannosti.
Eric Darnell, režírujici veterán Madagaskaru, spolu s kumpánem Simonem J. Smithem solidně překvapili, po třech Madagaskarech bych upřímně tak svěží šťavu vůbec nečekal. Především ovšem překvapuje scénář, který má na svědomí trojka televizních jmen John Aboud, Michael Colton a Brandon Sawyer. Pro všechny to byl celovečerní kinodebut, a ačkoliv v televizi za sebou mají animovaných seriálů víc než dost, stejně si zaslouží obdiv, jelikož rozjet tolik vrstev humoru v příběhu o čtyřech tučňácích je prostě kumšt.
Tučňáci totiž fungují na několika frontách – jednak jsou animákem, na který můžete s klidem vzít i svá dítka, jež si užijí přehlídku zvířátek a jimi provozovaných vylomenin. K tomu sekunduje skvělá komediální složka, pro níž neexistuje jen jedna cílovka, naopak – vtípky padají všeho druhu, infantilní, absudrní, (relativně) sofistikované, parodické, a vlastně převažují spíš ty cílené na starší publikum. No a v neposlední řadě jsou Tučňáci hodně svižná akční jízda. Honičky a všemožné eskapády mají nápad, suverénně jim kraluje ta benátská, která tasí tolik skvělých vychytávek, že by z nich vyžily ještě tři další animáky.
Sprcha superlativů výše tedy patří hlavně první polovině až dvou třetinám filmu, protože podkožní tuková vrstva nápaditosti se s ubíhajícími minutami začíná neúprosně tenčit, když se Tučňáci zamotávají do osidel vážnosti, rozhodně vám ale vystačí na to, abyste neumřeli zimou (=nudou), a závěrečnou část spadající do kategorie „klasické vyústění rodinného filmu s důrazem na přátelství a odvahu a nenásilným potrestáním zla“ by neměl být problém s klidem přijmout.
Co rozhodně můžu doporučit, je najít si kino, kde Tučňáky promítají v originálním znění. Měl jsem čest i s českým dabingem, kterému nemůžu nic moc vytknout, tučňáčí hlasy ale přeci jen v originálním podání animákových veteránů sází hlášky líp a pokud navíc chcete slyšet chobotnici mluvit hlasem Johna Malkoviche a zažít, jak Benedict Cumberbatch coby mluvící vlk dělá „mňam mňam mňam mňam mňam“, určitě si zajděte na titulkovanou verzi.
Tučňáci jsou prostě univerzální. Žádná divácká skupina by se u nich neměla nudit, což je výkon hodný obdivu a uznání, a jako důkaz předkládám fakt, že i přes svůj odpor k Madagaskaru jsem teď díky tučňáčí solovce ochotný zkouknout Madagaskar 3. Pokud jste tedy tyhle černobílé gentlemany ještě neviděli, vezměte celou rodinu a učiňte tak, neměli byste litovat.
