Premiéra každého nového filmu Davida Finchera je takovou malou událostí a oslavou ojedinělého filmařského umu rozpoznatelného na míle daleko. Výjimkou není ani aktuální Zmizelá, která už si předběžně může rezervovat místo mezi nejlepšími filmy roku, ne-li se stát tím opravdu nejlepším (nadšenou makrorecenzi vám přineseme ke konci týdne). Ještě před ní se s námi však ponořte do minulosti s předchozími režisérovými snímky, které pro větší přehlednost rozdělujeme do dvou bloků.1992: Vetřelec³ (Pavel Pinker)
Každý by na svoje poprvé vzpomínal samozřejmě nejraději v dobrém. Jednomu z nejvěhlasnějších tvůrců současnosti se to bohužel nepoštěstilo; kamenem úrazu byly ve světě filmařiny toliko nechvalně proslulé zásahy studia. Debutujícímu Davidovi se sice hned na první pokus podařilo ulovit vysněnou sci-fi, jíž se stal třetí díl slovutné vetřelčí ságy, avšak kontroverzní přístup k látce nebyl příliš po chuti produkujícím papalášům. Situace skončila dodnes trvajícím Fincherovým bojkotem tohoto filmu, v němž Ripley jako jediná přežívá havárii na pusté vězeňské planetě a opět se pouští do boje s krvelačným monstrem.Je fakt, že mnohonásobné úpravy scénáře jsou na filmu vidět. Tu se objeví něco navíc, tu něco chybí, prostředí vypadá v nejedné scéně poněkud jinak, než by mělo. Studio žvanilo do práce nejen scenáristům, ale i režisérovi. S časovým odstupem je však nutné přiznat, že výše zmíněné působí svým způsobem jako zajímavé zpestření, ba až určité vyboosterování už tak bizarního místa a stavu. Planeta Fiorina 161 žije svým životem a nejedno temné podloubí masíruje fantazii příslibem dalších, zatím neodvyprávěných příběhů. Vlastně si neumím moc představit, že by výsledné panoptikum fatalismu mělo vypadat jinak. Zajímavý film okolnostem navzdory, chtělo by se říct...
Už ve svém debutu totiž Fincher přinesl to, co mu jde nejlépe: postavy, jež jsou čímkoliv, jen ne morálně příkladnými superhrdiny; neutěšenou situaci na neutěšeném místě; ponurou a depresi vyvolávající sklíčenost ve žlutohnědých odstínech. Odvážné bylo úvodní rozmetání happy endu předchozího filmu, absolutně nevyzpytatelný byl jeho průběh. Dvojsečným zůstává krutý závěr - SPOILER - ve kterém se definitivním agresorem stal nejen vetřelec (pronásledující Ripley vně i uvnitř jejího těla), ale i nenáviděná společnost Weyland-Yutani.
Třetí díl vetřelčí série dle mého skromného názoru výrazněji nezaostává za předchozími. Navzdory všem myslitelným nedostatkům disponuje nepopiratelným talentem svého tvůrce, je z celé série nejodvážnější a má nejzajímavější soundtrack (atonické inferno, instrumentální napětí a žalozpěvy z pohřebiště dobré nálady v režii Elliota Goldenthala). Koneckonců, ať už se vám třetí Vetřelec líbil, nebo ne, pochybuji, že na něj někdo z vás zapomněl. Fincherovi může šimrat ego alespoň vědomí, že nakonec vyšla "režisérská" verze, sestavená dle jeho poznámek. Svůj názor sice nezměnil, minimálně divák si však může užít rozšířenější a přeci jen smysluplnější dílo.
Originální trailer filmu Vetřelec³
1995: Sedm (Vratislav Šálek)
V roce 1995 nepatřil Fincher k nejznámějším jménům a měl na svém kontě jen problematický debut, k němuž se dodnes nehlásí. Svým způsobem jako zjevení tedy působilo jeho temné kriminální drama o dvou policistech, kteří pátrají po psychopatovi trestajícím sedm biblických hříchů. Těžko říci, co na něm vyzdvihnout nejvíc. Těžce depresivní a bezvýchodnou atmosféru? Geniální a promyšlený příběh z pera Andrewa Kevina Walkera? Uchvacující a zároveň děsivé naturalistické záběry zavražděných obětí? Syrovou a reálnou akci? Vynikajícího Brada Pitta s Morganem Freemanem, k nimž se v závěru přidá fantastický Kevin Spacey? Pointu, která v divákovi rezonuje ještě dlouho? Jako bonus tu máte mrazivě pravdivý závěrečný citát, který o životě řekne víc než většina jiných.
Je toho opravdu hodně, neboť "sedmička" je film, který se zrodí jednou za dekádu. Všechno je v něm prakticky dokonalé, redefinuje žánr a vyvolá spousty epigonů (v tomto případě se dá mluvit jen o dvou, které se mu alespoň přiblížily, konkrétně 8MM od téhož scenáristy a sympatické televizní béčko Vraždy podle Jidáše). Z podzimních chmur vás tenhle snímek rozhodně nevytáhne (ba právě naopak) a nebude vám z něj dobře na těle, ale oči z něj zaručeně nespustíte.
Originální trailer filmu Sedm
1997: Hra (Martin Bubrín)
„Do you wanna play a game?“ Ještě několik let před tím než tuto památnou větu pronesl padouch Jigsaw z nyní již klasické hororové série Saw, si hru na život a na smrt zahrál Michael Douglas. Hra je jedním z těch divácky více přehlížených Fincherových kousků, ale to neznamená, že si nezaslouží stejnou pozornost jako jeho památnější tituly, protože si s divákem pohrává podobně rafinovaně jako v případě Klubu rváčů nebo aktuální Zmizelé. Je vlastně dost možné, že v pořadí třetí fincherovka je v mnohých ohledech nejvíce mystifikačním počinem, přestože neobsahuje žádného nespolehlivého vypravěče.
Je jím totiž sám scenárista a režisér, který celý film uzpůsobuje pohledu hlavní postavy milionáře Nicholase van Ortena, jemuž se o čtyřicátých narozeninách začnou dít divné věci. Spolu s perfektně dávkovanými informacemi, tradičně bezchybnou režií a temnou atmosférou plnou paranoie a strachu jde zřejmě o Fincherovo (ehm) nejhravější dílo, které nutí k další projekci pokaždé, když udeří závěrečná pointa.
Originální trailer filmu Hra
1999: Klub rváčů (Marek Slovák)
David Fincher dělí svou kinematografii na "movies" a "films". První označuje žánrové počiny bez výraznějších ambicí, druhé naopak serióznější počiny. Mezi dvěma "movies" (Hra a Úkryt) natočil jeden "film" (Klub rváčů), který mu díky kontroverzním reakcím pomohl vydobýt status tvůrce natáčejícího kultovní díla. Co se nadužívaným pojmem konkrétně míní? Z kultovních počinů lze citovat hlášky, přebírat či parodovat scény či se inspirovat životním stylem postav, což ale nutně znamená, že takový snímek musí pozbývat určitých konvenčních estetických kvalit, jako je soudržnost.
Vyžadovat ale soudržnost u filmu, kde velká pointa změní nahlížení na dosud viděné a nutí k přehodnocení do té doby představených pravidel vyprávění a provokativního významového rámce, by nebylo na místě. Zvlášť když adaptace románu Chucka Palahniuka, jemuž šlo o kritiku konzumní společnosti a reflexi krizi maskulinity, je v mnoha ohledech zdařilejší než předloha. V ní nebyly zásahy Jacka v podobě vlepovaných, téměř nepostřehnutelných obrazů, a nemohla na sebe sebeuvědoměle upozorňovat jako médium.
Klub rváčů se s odstupem let jeví sice jako nejlepší Fincherův film z 90. let, ale stále zaostávající za - s výjimkou Úkrytu - jeho následujícími režijními zářezy. Přitom má casting, který je důmyslně meta (kdo zná pointu, ví, jak přesné bylo obsazení Brada Pitta). Vyprávění, které je nespolehlivé a které ironizuje konvenční hollywoodské happyendy. Velkou spoustu nápadů, které reflektují, nakolik je život ovlivňován médii (opojná IKEA sekvence). A cynický a černý humor, který zastírá, že šlo celou dobu o variaci příběhu "on potkal ji". Možná je to okázalostí, s kterou jsou všechny zmíněné i řada dalších nejmenovaných postupů prezentovány, jelikož později Fincher dosáhnul mnohem větší subtilnosti.
Originální trailer filmu Klub rváčů
2002: Úkryt (Václav Limberk)
Pro Fincherovy skalní fanoušky, kteří byli namlsáni jeho předchozími peckami, temným thrillerem Sedm a existenciálně laděným Klubem rváčů, mohl být jeho komorní thriller Úkryt ve své době i mírným zklamáním. Skutečně, thriller s prvky dramatu o čerstvě rozvedené matce Meg (Jodie Foster) s malou dcerou a diabetičkou Sarah (Kristen Stewart) se zdá být po předešlých ambiciózních projektech krokem zpět. Jedná se totiž jen o řemeslně brilantní, ale obsahově banální žánrovku, se kterou si Fincher vybral svůj "oddechový čas" před dalšími, většími a náročnějšími projekty. Z Úkrytu nám tak dnes nejvíce utkví v paměti jednotlivosti, jako jsou především typické Fincherovy vizuální finesy ve formě rychlých kamerových průletů (téměř průřezů) domem, v níž se trojice zlodějů (Forest Whitaker, Jared Leto a Dwight Yoakam) snaží dostat do "Panic room", kde má být ukryto velké bohatství.
Naneštěstí pro ně se tu vyskytuje tvrdohlavá a bojovná matka, která se snaží za každou cenu ochránit svoji malou dcerku. Faktem, který stojí ještě za povšimnutí, je to, že deset let po třetím Vetřelci Fincher postavil znovu do hlavní role silnou ženskou postavu, pro kterou našel ideální představitelku v osobě herečky a dvojnásobné oscarové laureátky Jodie Foster, která má se silnými ženskými charaktery zahnanými do úzkých už své zkušenosti (Znásilnění, Mlčení jehňátek).
Originální trailer filmu Úkryt
Druhou část našeho fincherovského speciálu vám přineseme v pátek.
Už ve svém debutu totiž Fincher přinesl to, co mu jde nejlépe: postavy, jež jsou čímkoliv, jen ne morálně příkladnými superhrdiny; neutěšenou situaci na neutěšeném místě; ponurou a depresi vyvolávající sklíčenost ve žlutohnědých odstínech. Odvážné bylo úvodní rozmetání happy endu předchozího filmu, absolutně nevyzpytatelný byl jeho průběh. Dvojsečným zůstává krutý závěr - SPOILER - ve kterém se definitivním agresorem stal nejen vetřelec (pronásledující Ripley vně i uvnitř jejího těla), ale i nenáviděná společnost Weyland-Yutani.Třetí díl vetřelčí série dle mého skromného názoru výrazněji nezaostává za předchozími. Navzdory všem myslitelným nedostatkům disponuje nepopiratelným talentem svého tvůrce, je z celé série nejodvážnější a má nejzajímavější soundtrack (atonické inferno, instrumentální napětí a žalozpěvy z pohřebiště dobré nálady v režii Elliota Goldenthala). Koneckonců, ať už se vám třetí Vetřelec líbil, nebo ne, pochybuji, že na něj někdo z vás zapomněl. Fincherovi může šimrat ego alespoň vědomí, že nakonec vyšla "režisérská" verze, sestavená dle jeho poznámek. Svůj názor sice nezměnil, minimálně divák si však může užít rozšířenější a přeci jen smysluplnější dílo.
V roce 1995 nepatřil Fincher k nejznámějším jménům a měl na svém kontě jen problematický debut, k němuž se dodnes nehlásí. Svým způsobem jako zjevení tedy působilo jeho temné kriminální drama o dvou policistech, kteří pátrají po psychopatovi trestajícím sedm biblických hříchů. Těžko říci, co na něm vyzdvihnout nejvíc. Těžce depresivní a bezvýchodnou atmosféru? Geniální a promyšlený příběh z pera Andrewa Kevina Walkera? Uchvacující a zároveň děsivé naturalistické záběry zavražděných obětí? Syrovou a reálnou akci? Vynikajícího Brada Pitta s Morganem Freemanem, k nimž se v závěru přidá fantastický Kevin Spacey? Pointu, která v divákovi rezonuje ještě dlouho? Jako bonus tu máte mrazivě pravdivý závěrečný citát, který o životě řekne víc než většina jiných. Je toho opravdu hodně, neboť "sedmička" je film, který se zrodí jednou za dekádu. Všechno je v něm prakticky dokonalé, redefinuje žánr a vyvolá spousty epigonů (v tomto případě se dá mluvit jen o dvou, které se mu alespoň přiblížily, konkrétně 8MM od téhož scenáristy a sympatické televizní béčko Vraždy podle Jidáše). Z podzimních chmur vás tenhle snímek rozhodně nevytáhne (ba právě naopak) a nebude vám z něj dobře na těle, ale oči z něj zaručeně nespustíte.
„Do you wanna play a game?“ Ještě několik let před tím než tuto památnou větu pronesl padouch Jigsaw z nyní již klasické hororové série Saw, si hru na život a na smrt zahrál Michael Douglas. Hra je jedním z těch divácky více přehlížených Fincherových kousků, ale to neznamená, že si nezaslouží stejnou pozornost jako jeho památnější tituly, protože si s divákem pohrává podobně rafinovaně jako v případě Klubu rváčů nebo aktuální Zmizelé. Je vlastně dost možné, že v pořadí třetí fincherovka je v mnohých ohledech nejvíce mystifikačním počinem, přestože neobsahuje žádného nespolehlivého vypravěče.
Je jím totiž sám scenárista a režisér, který celý film uzpůsobuje pohledu hlavní postavy milionáře Nicholase van Ortena, jemuž se o čtyřicátých narozeninách začnou dít divné věci. Spolu s perfektně dávkovanými informacemi, tradičně bezchybnou režií a temnou atmosférou plnou paranoie a strachu jde zřejmě o Fincherovo (ehm) nejhravější dílo, které nutí k další projekci pokaždé, když udeří závěrečná pointa. 
1999: Klub rváčů (Marek Slovák)
David Fincher dělí svou kinematografii na "movies" a "films". První označuje žánrové počiny bez výraznějších ambicí, druhé naopak serióznější počiny. Mezi dvěma "movies" (Hra a Úkryt) natočil jeden "film" (Klub rváčů), který mu díky kontroverzním reakcím pomohl vydobýt status tvůrce natáčejícího kultovní díla. Co se nadužívaným pojmem konkrétně míní? Z kultovních počinů lze citovat hlášky, přebírat či parodovat scény či se inspirovat životním stylem postav, což ale nutně znamená, že takový snímek musí pozbývat určitých konvenčních estetických kvalit, jako je soudržnost. Vyžadovat ale soudržnost u filmu, kde velká pointa změní nahlížení na dosud viděné a nutí k přehodnocení do té doby představených pravidel vyprávění a provokativního významového rámce, by nebylo na místě. Zvlášť když adaptace románu Chucka Palahniuka, jemuž šlo o kritiku konzumní společnosti a reflexi krizi maskulinity, je v mnoha ohledech zdařilejší než předloha. V ní nebyly zásahy Jacka v podobě vlepovaných, téměř nepostřehnutelných obrazů, a nemohla na sebe sebeuvědoměle upozorňovat jako médium.
Klub rváčů se s odstupem let jeví sice jako nejlepší Fincherův film z 90. let, ale stále zaostávající za - s výjimkou Úkrytu - jeho následujícími režijními zářezy. Přitom má casting, který je důmyslně meta (kdo zná pointu, ví, jak přesné bylo obsazení Brada Pitta). Vyprávění, které je nespolehlivé a které ironizuje konvenční hollywoodské happyendy. Velkou spoustu nápadů, které reflektují, nakolik je život ovlivňován médii (opojná IKEA sekvence). A cynický a černý humor, který zastírá, že šlo celou dobu o variaci příběhu "on potkal ji". Možná je to okázalostí, s kterou jsou všechny zmíněné i řada dalších nejmenovaných postupů prezentovány, jelikož později Fincher dosáhnul mnohem větší subtilnosti.
2002: Úkryt (Václav Limberk)
Pro Fincherovy skalní fanoušky, kteří byli namlsáni jeho předchozími peckami, temným thrillerem Sedm a existenciálně laděným Klubem rváčů, mohl být jeho komorní thriller Úkryt ve své době i mírným zklamáním. Skutečně, thriller s prvky dramatu o čerstvě rozvedené matce Meg (Jodie Foster) s malou dcerou a diabetičkou Sarah (Kristen Stewart) se zdá být po předešlých ambiciózních projektech krokem zpět. Jedná se totiž jen o řemeslně brilantní, ale obsahově banální žánrovku, se kterou si Fincher vybral svůj "oddechový čas" před dalšími, většími a náročnějšími projekty. Z Úkrytu nám tak dnes nejvíce utkví v paměti jednotlivosti, jako jsou především typické Fincherovy vizuální finesy ve formě rychlých kamerových průletů (téměř průřezů) domem, v níž se trojice zlodějů (Forest Whitaker, Jared Leto a Dwight Yoakam) snaží dostat do "Panic room", kde má být ukryto velké bohatství. Naneštěstí pro ně se tu vyskytuje tvrdohlavá a bojovná matka, která se snaží za každou cenu ochránit svoji malou dcerku. Faktem, který stojí ještě za povšimnutí, je to, že deset let po třetím Vetřelci Fincher postavil znovu do hlavní role silnou ženskou postavu, pro kterou našel ideální představitelku v osobě herečky a dvojnásobné oscarové laureátky Jodie Foster, která má se silnými ženskými charaktery zahnanými do úzkých už své zkušenosti (Znásilnění, Mlčení jehňátek).
Druhou část našeho fincherovského speciálu vám přineseme v pátek.
