V dnešním Hollywoodu je osobitých filmařů poměrně málo, Robert Rodriguez mezi ně nepochybně patří, ačkoli v posledních letech zaznamenává jeho tvorba sestupnou tendenci. I z toho důvodu si neuškodí připomenout jeho kariéru, která se nyní nachází tak trochu na mrtvém bodě. 

Ačkoli je Rodriguez, který se narodil 20. června 1968 v texaském San Antoniu, Američan, jeho kořeny sahají do nedalekého Mexika, neboť jeho matka Rebecca, která byla zdravotní sestřičkou, pochází právě z tohoto státu. Jeho otec Cecilio G. pracoval jako prodejce. Samotný Robert pak uvádí, že o film se začal hlouběji zajímat ve svých jedenácti letech, kdy mu právě otec pořídil domů videorekordér, k němuž dostal kameru.

K období studií na střední škole St. Anthony se váže jedna zajímavá historka, která o mladém Rodriguezovi prozradí docela dost. Byl totiž pověřen tím, aby zaznamenal školní fotbalová utkání. Jeho sestra však později prozradila, že byl velmi brzy této povinnosti zproštěn, a to z jednoho bizarního, ovšem logického důvodu - už tehdy totiž autor místo prostého záznamu zápasu natáčel reakce rodičů a vyhrával si se záběry letícího míče. Sice to bylo efektní, jenže pro školní účely nepoužitelné. 

Na texaské univerzitě vystudoval komunikaci, kde v sobě objevil i velkou zálibu v kreslení komiksů, která vyústila ve vytvoření denního stripu s názvem Los Hooligans, který tři roky vycházel v tamních studentských novinách a jehož charaktery byly převážně založeny na jeho příbuzných. Nicméně se nadále věnoval i filmařské tvorbě, v níž převážně točil akční snímky a horory, které si také sám stříhal za použití dvou videorekordérů. Vrcholem pak byl podzim roku 1990, kdy se zúčastnil místní filmové soutěže s šestnáctimilimetrovým kraťasem Bedhead o dívce, která vypráví o tom, jak si rozbila hlavu. Do hlavních rolí obsadil své dva sourozence a odnesl si vítěznou cenu. Už na tomto snímku jde vidět některé jeho pozdější trademarky (především rychlé střihy, časté přibližování, rychlé pohyby kamery a zvláštní druh humoru, který vytváří jakousi opozici akci).

Krátkometrážní snímek Bedhead

Tento úspěch mu ukázal, že by to přece jen mohlo jít a on by se filmu mohl věnovat profesionálně. V roce 1992 tak přišel s akčním thrillerem El Mariachi, který natočil za sedm tisíc dolarů, jež získal testováním různých medicínských preparátů. Film o potulném "mariachim" (hudebník), který přijede do města, kde si ho spletou s nebezpečným zabijákem, byl původně natočen ve španělštině a neunikl pozornosti, neboť na festivalu v Sundance získal cenu diváků. Definoval navíc jeho tvůrčí styl, který je nazýván právě jako "mariachi styl" a spočívá v tom, že Rodriguez není jen režisérem svých filmů, nýbrž velmi často také kameramanem, střihačem, skladatelem, zvukařem a tvůrcem vizuálních efektů.

Opravdový průlom pro něho přišel v roce 1995, kdy natočil sequel k Mariachimu a zároveň druhý díl volné "mexické trilogie" s názvem Desperado. A šlo o jeden velký úspěch, protože při nákladech sedm milionů vydělal snímek necelých dvacet čtyři a půl a mimo to navíc světu představil charisma, smyslnost a uhrančivou krásu Salmy Hayek, která tu doplňovala výborného Antonia Banderase. Vytvořil si tak kolem sebe slušnou fanouškovskou základnu, která netrpělivě čekala, s čím přijde tento sympatický chlapík příště.

V témže roce se společně s tehdy už kamarádem Quentinem Tarantinem (jemuž mimochodem údajně natáčel scény v Pulp Fiction, v nichž se objevila postava, kterou hrál sám režisér) podílel na režii povídkového filmu Čtyři pokoje, jenž ale trpěl silnou nevyrovnaností, Rodriguezův segment nicméně bývá hodnocen jako nejlepší z celého kvarteta. Mnohem zajímavější je ale jejich společné "pokleslé" dílko, akční horor Od soumraku do úsvitu (Tarantino scénář a jedna z hlavních rolí, Rodriguez režie), který sice vyvolal rozporuplné reakce, ale postupem let se stal jakýmsi kultem a dodnes se k němu mnozí vrací. Nepochybně je to kvůli záměrně béčkové atmosféře, extrémní brutalitě, drsné roli George Clooneyho a děsivě sexy Juliette Lewis a Salmě Hayek.

Klip ze segmentu The Misbehavors (Čtyři pokoje)

Trošku upozaděn pak dnes zůstává jeho další počin, sci-fi horor Fakulta, který natočil dle scénáře Kevina Williamsona. Pocta slavným žánrovkám, v níž se objevili třeba Josh Hartnett, Elijah Wood, Famke Janssen nebo Robert Patrick, sice má trošku horší a dost otřepaný příběh, ale nad vodou ji drží právě svěží režie a skvělé vyprávění. V kinech si navíc nevedla vůbec špatně a při rozpočtu patnáct milionů vydělala lehce přes čtyřicet. Vypadalo to, že jeho kariéra bude jen stoupat a stejně jako jeho kamarád Tarantino by se i on mohl stát "kouzelníkem pokleslého žánru."

Jenže po tříleté pauze přišlo něco, čím si dosud vesměs uznávaný tvůrce hodně rozhněval své fanoušky. Jako by si na začátku milénia řekl, že to, co doposovad tvořil, je sice fajn, jenže jeho pět dětí se na to vlastně dívat nemůže. Proto se rozhodl stvořit naprosto šílenou a kritiky i natěšenými příznivci jednoznačně odstřelenou dobrodružnou komedii Spy Kids: Špióni v akci, kde si hlavní dospělé role zahráli Antonio Banderas a Carla Gugino. I přes špatné ohlasy odborníků si film vedl v kinech nad očekávání dobře a vynesl bezmála sto padesát milionů dolarů!

Bylo jasné, že nová série je na světě a do dnešního dne už čítá čtyři díly (Spy Kids 2: Ostrov ztracených snů, Spy Kids 3-D: Game Over, v němž si hlavního záporáka vystřihl Sylvester Stallone, a Spy Kids 4D: Stroj času, v němž se zase tvůrce nespokojil jen s třetím rozměrem, ale před projekcí rozdával "vonné kartičky", jejichž políčka se na pokyn mazala...), jejichž kvalita byla neustále klesající, komerční úspěšnost nicméně velká a vlastně jen poslední díl se nedopracoval ke sto milionům. 

Mezi třemi díly dětských dobrodružství natočil jen zakončení mexické trilogie s názvem Tenkrát v Mexiku, které sice slušně vydělalo (necelých sto milionů), jenže jeho přijetí nebylo úplně jednoznačné. Ač šlo o nejhvězdněji obsazený snímek série (Antonio Banderas, Salma Hayek, Johnny Depp, Mickey Rourke, Willem Dafoe, Eva Mendes), vytýkáno mu bylo velké množství postav a nejasný příběh, v němž je snadné se ztratit. Fanouškům tak i v tomto případě zůstala v ústech trošku hořká pachuť.

Klip z filmu Spy Kids 3-D: Game Over

Zaslouženou pozornost na sebe znovu strhl v roce 2005, kdy představil světu svou vizi komiksového filmu. O adaptaci neonoirové a pulpové knižní série Sin City Franka Millera stál opravdu hodně a neváhal kvůli ní vystoupit z režisérských odborů, neboť se nechtěl vzdát toho, že autor komiksu s ním bude film spolurežírovat. Na realizaci jedné scény se dokonce podílel Quentin Tarantino a výsledek byl hodně zajímavý.

Vizuálně tehdy naprosto nevídaná věc, kdy snímek, jehož český název byl Sin City - Město hříchu, byl totálně věrný předloze a de facto jen rozpohyboval jednotlivá okénka, pochopitelně našel své odpůrce, většinu diváků si ale získal a v pokladnách kin napočítal uchvacujících takřka sto šedesát milionů a vstřícná k němu byla i kritika, která ho mnohde zařazovala do deseti nejlepších počinů roku. Vypadalo to, že Rodriguezovi se konečně otevírá cesta na absolutní vrchol a získává si potřebný respekt veřejnosti (ve stínu úspěchu výše zmiňovaného filmu naštěstí zůstal jeho další dětský "úlet" v podobě otřesných Dobrodružství Žraločáka a Lávovky, v nichž se mimochodem světu poprvé předvedl Taylor Lautner).

Naprosto klíčový se pro jeho kariéru zdá být rok 2007, v němž se společně s Tarantinem rozhodli, že natočí poctu svým oblíbeným grindhousovým filmům. Vymysleli unikátní tříhodinový projekt sestávající z dvou záměrně pokleslých snímků, které byly odděleny fiktivními trailery. Jenže jejich nadšení nesdílelo tolik diváků, kolik by bylo potřeba a Grindhouse se stal propadákem, což mimo jiné zapříčinilo i to, že ve zbytku světa šly oba filmy do kin odděleně a o to nejchválenější na nich, zmiňované trailery, tak byly ochuzeny. Rodriguezova polovina Planeta Teror je nicméně obecně přijímána lépe a bývá považována za mnohem větší zábavu než Auto zabiják. Od tohoto dílka se ovšem kariéry obou přátel diametrálně rozdělily. 

Zatímco Tarantino pochopil, že podobné filmy nemá moc smysl natáčet a vydal se cestou svérázných, brutálních, ale kvalitních a oceňovaných dramat (Hanebný pancharti, Nespoutaný Django), která se uchází o Oscary a fanoušci na ně napjatě čekají (The Hateful Eight), a tím pádem upevnil svou pozici, jíž si vydobyl v začátcích parádním Pulp Fiction, za nějž také získal scenáristického Oscara, jeho kamarád bohužel ustrnul na místě. Po neúspěšném Grindhousu natočil další dětskou zhůvěřilost Prckové, o níž naštěstí nikdo moc neví, stylový Machete zase vycházel právě z jednoho z fiktivních trailerů. Ten i přes solidní úroveň a sympatického Dannyho Treja v titulní roli doplatil na nevyrovnanost a nutnost využít všechny záběry, které se v oné upoutávce objevily (nicméně slavil relativní komerční úspěch). Nakonec dokončil také úspěšnou franšízu Spy Kids (čtvrtý díl).

Loni uvedl pokračování Macheteho s titulem Machete zabíjí, větší kvalitativní a tentokrát ani finanční úspěch se ale nekonal. Spasit ho nejspíš měl letošní druhý díl Sin City s podtitulem Ženská, pro kterou bych vraždil, jenže se tak nestalo. Ukázalo se, že devět let je přece jen dlouhá doba, komiksové adaptace jsou úplně jinde a podobná vizuální stylizace už nikoho nezajímá. Je to o to smutnější, že jde o vůbec nejdražší film, jaký kdy Rodriguez režíroval.

Vzhledem k tomu, že příliš chvály nesklidil ani seriál na základě jeho filmu From Dusk Till Dawn, a že na příští rok už je ohlášen (nejspíš) poslední díl trilogie o Machetem, který se tentokráte vydá až do vesmíru, na lepší časy se tomuto nadanému tvůrci bohužel moc neblýská. Uvidíme, jestli ho ze srabu vytáhne jeho druh Tarantino, nebo jestli už se definitivně vyčerpal. Doufejme, že první možnost bude správně.

Fiktivní trailer filmu Machete (z projektu Grindhouse)