V poslední době se v tuzemských kinech často setkáváme s režijními debuty, které vždy vzbuzují naději, že do zdejšího stereotypního a poněkud uvadlého rybníčku přinesou svěží vítr a dokáží, že český film na tom není tak špatně, jak se všeobecně míní. Realita je pak ale bohužel dost jiná. Režijní prvotina Miroslava Krobota však má přece jen trošku jiné postavení, protože autor je uznávaným divadelním tvůrcem a všeobecně považován za inteligentního člověka. I proto Díra u Hanušovic vzbuzuje přece jen větší pozornost, než bývá u debutů obvyklé.

Mluvit o ději je sice dost obtížné, ale pokusím se o to. Jakýmsi středobodem dění by měla být učitelka němčiny Maruna, která se ovšem momentálně živí jako hospodská a ráda by se vdávala. Jenže na malé vesnici na slušného muže nenarazíte a ona tak volí mezi třemi bizarními nápadníky - nerozhodným starostou, který večer co večer číhá na posedu na jelena, naivním podivínem Olinem a klempířem Kódlem, který se otočí za každou sukní. A jednoduché to děvče nemá ani doma, kde se společně se sestrou Jarunou stará o panovačnou matku. Když ale Jaruna využívá první příležitosti a odjíždí vstříc nejisté budoucnosti se stárnoucím Němcem, zůstává Maruna na všechno sama.

I když se nástin zdá možná dost jasný, příběh jako takový tu zcela chybí. Díra u Hanušovic je sledem různých epizodek, u nichž je úplně jedno, kdy začnou a skončí, protože spolu prakticky nesouvisí a s ne až tak velkou nadsázkou se dá říci, že jde o jakýsi záznam života na vesnici, kde se vůbec nic neděje, život tam plyne pomalu, všechno se navíc zoufale opakuje a je nesmírně těžké z tohoto koloběhu vystoupit.

A obávám se, že přesně tohle chtěl Krobot zachytit. Jenže jeho styl je natolik sofistikovaný, že se dá polemizovat o tom, zda vlastně na fádním koloběhu života kdesi v zapadákově nezachytil současný stav české kinematografie. I ta se točí v jakémsi bludném kruhu, z něhož sice občas někdo vystoupí, ale většinou v něm o nic nejde a někteří si myslí, že právě oni jsou těmi, kteří dají věci do pohybu. 

Jsem také přesvedčen o tom, že režisér zcela záměrně zvolil extrémně pomalé až uspávací, čili antidivácké tempo, v němž přímo vyniká pravděpodobně také záměrná trapnost některých momentů a vtipů, které jsou místy protahovány až k nesnesitelnosti. Přesto si troufnu tvrdit, že humorných momentů je tu docela dost a každý si tu nějaký najde.

Z čistě filmařského hlediska je vidět, že Krobot má dost nápadů a je schopen vymyslet, zrealizovat a nasnímat vizuálně zajímavou scénu, vytvořit k ní potřebnou atmosféru a podkreslit ji trefným hudebním doprovodem. Jen mu k tomu zkrátka chybí onen celistvý příběh a mnohdy i vypointování některých situací. I tak se tu nicméně objeví dost postav, které se z šedého průměru vymykají, baví po celou dobu a zasloužily by dost možná vlastní film (podivín Olin, obě dvě sestry, jejich matka).

Režisér vědom si toho, že ve filmových kramflecích ještě neumí tak jistě chodit, v obsazení vsadil na jistotu v podobě herců z Dejvického divadla, kteří se mu odvděčili výtečnými výkony. Ať už mluvíme o Tatianě Vilhelmové, Ivanu Trojanovi, Lence Krobotové, Simoně Babčákové, Jaroslavu Pleslovi nebo Davidu Novotném, všichni jsou civilní a i přes své známé tváře dodávají snímku jakýsi punc autenticity. Ten ještě umocňuje zajímavý dialekt, jímž se tu mluví.

Díra u Hanušovic je (nejen) v kontextu naší kinematografie prakticky nehodnotitelný film, proto berte konečné číselné vyjádření s velkou rezervou a čistě orientačně. Patří totiž k těm filmům, jimž můžete dát odpadové hodnocení stejně jako to úplně nejvyšší a nikdo proti tomu nemůže nic říct. Každopádně jde o hodně osobitý debut a snímek, jenž rozhodně nesedne každému a přijímán bude dost rozporuplně. Srovnávání s "výplody" Zdeňka Trošky, na něž jsem už taky narazil, si ale dle mého nezaslouží, protože za ním je možná víc, než si sami jsme ochotni připustit.

Originální trailer filmu Díra u Hanušovic