V Disconnect jsou linie hned tři. V první sledujeme televizní reportérku Ninu Dunhamovou (Andrea Riseborough), která pro lokální stanici připravuje reportáž o mladých mužích a ženách, kteří se za peníze svlékají a masturbují na web kameře. Během rešerše natrefí na Kyla (Max Thierot), který je svolný k tomu, že jí poskytne rozhovor výměnou za anonymitu. V druhé si dva žáci střední školy, Jason (Colin Ford) a Frye (Avaid Bernstein), udělají prostřednictvím falešného účtu na Facebooku legraci ze samotáře Bena (Jonah Bobo), což vede k jeho neúspěšnému pokusu o sebevraždu. Zatímco Benova matka Lydia (Hope Davis) chce být hlavně se svým synem, jeho otec Rich (z celého ansámblu zdaleka nejlepší Jason Bateman) začne pátrat po příčině.
Ve třetí dva manželé, Derek (Alexander Skarsgård) a Cindy (Paula Patton) Hullovi, řeší ztrátu syna na internetu - on hraním online her, ona v podpůrné chatové skupině, kde je jí oporou nedávno ovdovělý muž (Michael Nyqvist). Hacker ale ukradne identitu Hullových a oni začnou přicházet o majetek, a tak si najmou na pomoc odborníka (Frank Grillo), který jim dá adresu domnělého pachatele a řekne jim, že policie potřebuje nezvratný důkaz, aby mohla s případem postoupit. 
Už z nástinu zápletek je patrné, že spojujícím prvkem jsou média v čele s internetem a zastřešujícím tématem izolovanost lidí digitálního věku. Nechybí ani prostorové omezení na jedno město a propojení jak v bodech obratu - zlomu na konci každého aktu za pomoci montáže, tak i setkáváním postav ze zprvu oddělených linií. Odborník, jenž pomáhá Hullovým, je otcem jednoho ze šikanátorů; Rich, otec šikanovaného, je zase nadřízený Niny. Z této narativní strategie nejspíš vychází ono časté přirovnání k protirasistickému pamfletu Crash, protože v obou případech jde o díla s tzv. síťovým vyprávěním. Tento odklon od klasického hollywoodského vyprávění se vyznačuje tím, že má několik protagonistů s vlastními liniemi, které se ale za pomocí náhody (nejčastěji bouračkou, např. Amores perros - Láska je kurva), díky médiím (viz soutěž v Magnolii), putujícím objektům (viz zástava ve Válečném koni) a prostorovému omezení různě protínají a sdílejí obecnější významový přesah.V posledních letech je ale problém s tím, že kvůli nadprodukci podobného typu snímků síťové vyprávění přišlo o svou ozvláštňující funkci a jenom málo titulů se s tím snaží něco dělat. V Babelu bylo rozšířeno herní pole, v Atlasu mraků se šlo napříč několika časovými, prostorovými i žánrovými rovinami. Disconnect mezi takové ale bohužel nepatří. Divák znalý nepsaných pravidel daného narativního modu si je může automaticky odškrtávat a těšit ho může leda to, že nebylo použito největší klišé v podobě bouračky.
Navíc dva ze tří příběhu mají zcela předvídatelný vývoj, protože málokomu bude dělat problém dopředu odhadnout, jakým směrem se vydá část o ukradených identitách a internetovém pornu s mladistvými. Pouze část se školní šikanou překvapí, když se snaží jít hlouběji ukázáním rodinného zázemí šikanujícího a šikanátora. Ovšem tento přesah dává najevo, o jak velký konstrukt jde, když na místo náhod či nedořečeností se užívá konvenčních postupů paralelismu a kontrastu, aby vše mohlo vést k závěrečnému emocionálně vyhrocenému konfliktu.Společenské vyznění by navíc potěšilo Věru Pohlovou, která by nejraději všechny ty internety zakázala, protože Disconnect působí jako preventivní video pro vybrané instituce (škola, policie). Každá linie vždy zpracovává jeden skandalizovaný aspekt (internetová šikana, krádež identity, prostituce) do podoby nepřiměřeně dlouhé a banální morality ("netová šikana je špatná", "je třeba si dávat pozor na osobní údaje", "prodávání se přes webku je morálně pochybné"). I pokud se přesuneme od obecné roviny, kdy je internet vykreslen jako potenciální semeniště všeho zla, ke konkrétním osudům protagonistů, moc si nepomůžeme. Webové stránky spíše lidi oddělují, než aby je opravdu spojovaly, a osobní rozměr postav končí u explicitně vyslovených banalit. Média jsou vykořisťovatelská, workoholičtí otcové od rodin nedostatečně empatičtí ke svým dětem a manželé prožívající krizi by spolu měli komunikovat.
Významová černobílost má být podpořena i stylem, kdy se v podstatě setkáme se dvěma způsoby rámování. První, vyjadřující distancovanost postav, má nejčastěji podobu velkého celku, ve kterém je v prvním plánu rušivý prvek v podobě přecházejících lidí či trčící rekvizity. Druhý upřednostňuje detailní záběry obličejů, které jsou nejčastěji používány při komunikaci jednoho člověka prostřednictvím nových technologií, což je často řešeno zcizujícími dialogy přímo v obraze. Postup je to sice systematický, ale natolik, že se z něj stává manýra. Několik montáží, byť sebeopojnějších, naopak osudy nešťastníků spojuje hudbou Maxe Richtera a posouvá film do hájemství midcultů (uměleckých kýčů beroucích se smrtelně vážně a blafujících hloubkou).Disconnect tak doplácí na své přehnané ambice. Zároveň je příkladem toho, jak může dopadnout fikčni debut původně dokumentárního režiséra, jenž je zvyklý podřizovat tématu (banálnímu, tezovitému, zbytečně explicitnímu) ostatní složky filmové formy (automatizované síťové vyprávění, manýristický styl). Stahování - a už vůbec ne sdílení - netřeba, ještě by vás odpojili, což by byla skutečná tragédie.
Upoutávka k filmu Disconnect
