Téma: Násilí ve filmu

Vydáno: 19.08.2013 17:30 - Václav Limberk | foto: facebook tvůrce

V tematickém článku věnovaném fenoménu násilí ve filmu se pokusíme o stručný historický přehled s nejvýznamnějšími "násilnými" snímky. Rovněž se pokusíme přiblížit, jak je násilí ve filmech zobrazováno a chápáno.
Dějiny násilí

Násilí patří k filmu stejně jako k životu. Bez násilí se nedá žít, ani filmovat. Asi tak nějak lapidárně by se pro začátek dal shrnout fenomén násilí, který provází jak lidský život, tak vznik filmu od jeho úplných začátků. V souvislosti s aktuální premiérou druhého Kick-Ass, v němž se to násilnými výjevy jen hemží, jsme se tedy rozhodli na tento nezanedbatelný fenomén zaměřit.

Fotografie z filmu  / The Great Train RobberyNásilné scény bychom mohli nalézt již v prvním a němém westernu Velká železniční loupež zobrazující zločince, kterak oloupí poštovní vůz a následnou divokou přestřelku mezi bandity a občany města. Klasické Griffithovy němé velkofilmy Zrození národa a Intolerance obsahují významnou měrou rovněž násilné scény, ať již to je zobrazení konfliktů při válce jihu proti severu nebo masakr z Bartolomějské noci v jedné z kapitol v Intoleranci. Násilné scény obsahuje rovněž jeden z nejcitovanějších snímků kinematografie vůbec, slavný Eisensteinův Křižník Potěmkin. Asi každému se pří zmínce o něm vybaví slavná a strhující scéna z Oděského schodiště, kočárek jedoucí ze schodů či detail prostřeleného oka a krve se z něho řinoucí. 

Násilí najdeme kromě westernů, válečných filmů a hororů především v gangsterských filmech. Byl to právě Malý Caesar, který zahájil celou řadu kriminálních filmů obsahujících násilné scény a který vyburcoval tehdejší cenzuru k činnosti. Kupodivu to ale nebylo samotné násilí, které leželo cenzorům v žaludku, nýbrž fakt, že hrdinou byl gangster. Tento konflikt mezi cenzurou a filmaři vystupňoval slavný americký "renesanční muž" Howard Hughes se Zjizvenou tváří.

Fotografie z filmu Zjizvená tvář / ScarfaceCenzura tehdy zakázala Hughesovi film v režii Howarda Hawkse natočit právě proto, že hlavní postavou byl gangster. Hughes si ale tenkrát se zákazy cenzury příliš hlavu nelámal a s nepatrnými úpravami a uměle přilepeným podtitulem "Hanba národa" vznikla klasická gangsterka, která spolu s Malým Caesarem a Veřejným nepřítelem patří k nejslavnějším pilířům kriminálního a gangsterského žánru. Brzy však začal platit tzv. Haysův kodex, který předepisoval, co se smí a nesmí na plátně ukázat a který kromě nahoty, vášnivých polibků a svlékacích scén zakazoval také přehnanou brutalitu.

Nutno ještě doplnit, že násilí cenzorům nikdy neleželo v žaludku tolik jako například nahota a sex. Je to paradoxní, ale cenzoři se vždy snažil ochránit mládež tím, že se nesměly zobrazovat scény "morálně závadné", které ale většinou souvisely spíše se sexem a nahotou než s násilím. Jednoduše řečeno, přinejmenším v americké kinematografii, ale pochopitelně obecně platilo a v zásadě to platí dodnes: sex ve filmu ne, násilí ve filmu - proč ne?

Originální trailer filmu Bonnie a Clyde

Klasické filmy obsahující násilí

Kromě již zmíněných pilířů kriminálního žánru můžeme najít v dějinách opravdu stovky a stovky filmů, které násilí obsahují, ale jen nemnoho těch, které mají v kinematografii své zvláštní místo a význam týkající se zobrazování násilí, brutality, krve a vše, co k němu patří.

Filmem, který vzbudil pozornost svými násilnými scénami, byla klasické gangsterka Bonnie a Clyde kvůli mimořádně brutální a ve zpomalených záběrech natočené likvidaci ústřední dvojice. Paradoxní a pobuřující na tom byl i fakt, že ústřední dvojice zločinců byla ve filmu zpodobněna v mnohem sympatičtějším světle než představitelé zákona. To vzbudilo stejnou pozornost jako samotný krvavý balet v dešti kulek v závěru filmu.

Fotografie z filmu Útěk / The GetawayTermín "krvavý balet" jsem zde nezmínil náhodou, neboť byl zmiňován se jménem Sama Peckinpaha, který patřil na přelomu šedesátých a v sedmdesátých letech k režisérovi nejčastěji spojovaným s násilím a brutalitou. Peckinpah ve svých filmech jako jsou Divoká bandaStrašáci či Útěk používal násilí a brutalitu k větší realističnosti. Zároveň scény přestřelek natáčel jako choreograficky detailně propracované akty násilí, čímž inspiroval mnohem později například honkongského tvůrce Johna Woo a mnoho dalších režisérů, především akčních filmů.

Dalším tvůrcem, který významně k tomuto tématu promluvil, byl Stanley Kubrick a především jeho Mechanický pomeranč. Mnozí Kubricka podezřívali z bažení po efektu, z estetizace násilí a po mnoha letech je Mechanický pomeranč kromě své výjimečné kvality typickým pesimistickým komentářem k fenoménu násilí i své době. Kubrick v něm v zásadě řekl jen to, že násilí patří k lidské podstatě stejně jako například vzduch, který dýcháme. Podobně jako Peckinpahovi bylo i Kubrickovi jasné, že člověk je především zvíře s pudovými instinkty, které se snaží držet na uzdě (i falešná) morálka, kterou mu předepisuje společnost a její zákony, kterými se musí řídit.

Mnoho filmů z té doby se větší či menší měrou zaobíralo a vyslovovalo k fenoménu násilí a slušelo by zde uvést minimálně ještě takové snímky, jako jsou Drsný HarryFrancouzská spojkaKmotrVymítač ďáblaMalý velký mužMacbethPřání smrtiSerpicoŠpinavé ulice a Taxikář. Filmy různých tvůrců i žánrů, které ale mají společné to, že v nich jsou významnou měrou obsaženy realisticky ztvárněné a diskuzi vzbuzující násilné scény, které dodnes udivují svojí syrovostí a poctivostí, s jakou se snažily v divákovi vyvolat nějakou reakci a emoci. 

Originální trailer filmu Mechanický pomeranč

Násilí jako hra

Fotografie z filmu Rambo II / Rambo: First Blood Part II
Vedle zmíněného trendu realističnosti a syrovosti zmíněné v předchozích odstavcích tu byla jako protipól vždy ta část kinematografie, která násilí zpodobovala jako svým způsobem neškodnou a zábavnou hru. Ať to byly dobrodružné filmy o Tarzanovi z třicátých let, fackovací komedie s dvojkou Bud Spencer a Terence Hill, kreslené seriály s Tomem a Jerrym, mayovky s postavou Vinnetoua a nebo například u našich "západních" sousedů filmy s nehroženou postavou agenta 007 s povolením zabíjet či filmy jako Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy a jeho pokračování.

Ke zkreslení vlastní podstaty násilí a především toho, že násilí provází fyzická bolest a utrpení, významnou měrou přispěla také televize. Na jedné straně k nám z televizních obrazovek denodenně míří přímo záplava násilí probíhající doslova v přímém přenosu skrze zpravodajské kanály, na straně druhé televize nabízí neškodnou formou podané násilí ať už v televizních filmech a seriálech či akčních filmech všech možných kategorií, úrovní a kvalit. 

Samozřejmě k tomu významnou měrou přispěl v osmdesátých letech i fenomén videa a později DVD. Jistě každý z nás viděl celou řadu akčních filmů se všemi těmi Stallony, Schwarzeneggery, Eastwoody, Van Dammy, Seagaly a mnoha a mnoha dalšími, které si pamatujeme ze svého dětství. V nich se protivníci kosí po desítkách, hlavní hrdinové vždy zázračně přežijí, zlikvidují všechny padouchy, zachrání nevinné oběti a tak dále a tak podobně. Všechny tyto snímky mají společné to, že násilí v nich zobrazené nemá vzbuzovat v divácích odpor a nechuť, ale emoce právě opačné. Podobně jako videohry či drogy mají tyto filmy vyvolat v jejich přijímatelích chuť na další porce a další dávky opojného a neškodného násilí, výbuchů a akce. Nebudu to ale soudit a psát, zda to je špatné, či dobré. Každému, co jeho jest.    

Originální trailer filmu Pulp Fiction

Závěr

Fotografie z filmu Pulp Fiction: Historky z podsvětí / Pulp FictionNásilí patří k životu stejně, jako patří k filmu. Není pochyb o tom, že násilí provází člověka od nepaměti a ve filmu mu patří opravdu čestné místo, ať už jako prostředek lidské sebereflexe a kritika společnosti nebo jako prostředek zábavy a odreagování se. Mnoho debat se vedlo o zpodobňování násilí například po uvedení dvou asi nejvýznamnějších filmů zabývajících se tímto tématem v devadesátých letech významně spjatých se jménem Quentina Tarantina, kterými byli Takoví normální zabijáci a Pulp Fiction: Historky z podsvětí

Oběma snímkům byla vytýkána především velká míra brutality a taky fakt, že v prvním případě násilí glorifikuje, v druhém že ho ukazuje, paradoxně a ironicky, až příliš "nenásilně". Tarantino vedle sebe postavil na stejnou úroveň násilí i humor, čímž dovedl zobrazování násilí ad absurdum. A v podstatě se vysmál všem, kteří mají ve zvyku obviňovat právě film z rostoucí brutality a násilí ve společnosti. Je to absurdní. Jak věděli už Peckinpah nebo Kubrick, násilí je na rozdíl od lidských soudů a mínění věčné a my se jím budeme ve filmech ještě dlouho bavit, smát se mu nebo se jím necháme fascinovat a unášet dál a dál a stále a znovu. 



NÁZORY

Vložit názor

Povinné položky jsou označeny hvězdičkou. E-mail je třeba pouze pokud budete chtít zasílat reakce a nebude zveřejněn.

Zasílat reakce e-mailem na vaši reakci, článek nebo nezasílat.

Antispam: * Napište první dvě písmena ze slova filmserver
Bez správné odpovědi na tuto otázku nebude názor přidán.

  • Vážený pane redaktore, to, jak jste podal přeh... (Robert Fuchs, 18.02.2018 18:07) Reagovat

    Vážený pane redaktore, to, jak jste podal přehled násilí v amerických filmech je jistě pěkné, mimochodem, neměl by se článek tedy také tak jmenovat? Tedy: násilí v americkém filmu? Doporučil bych vám to k revizi. Jinak by bylo možná, kvůli ucelenosti vhodné porovnat, jak násilí zpracovávají tvůrci v jiných zemích, porovnat například americký film s evropským, skandinávským, asijským, či kinematografii latinské ameriky. Článek by tak jistě dostal smysl. Krásné jste zmínil Tarantina a skutečně ho oddělil od zbytku. Nicméně vzhledem k tématu, myslím, že taková diferenciace opravdu nestačí.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY