Film byl v anotaci označen jako historické drama z občanské války v Anglii 17. století. Tato historizující specifikace je nicméně pro film druhotná a nepodstatná a pro diváky spíše matoucí. Rozhodně nečekejte historický film ve stylu například Královské aféry nebo jakéhokoliv jiného klasického výpravného historického díla. Jinými slovy řečeno, děj by se mohl odehrávat na jakémkoliv poli, v jakékoliv době i zemi. Když píšu děj, pak jsem poněkud na pochybách, zda a jaký že ten děj tu vlastně je.
Nuže, tedy alespoň několika slovy a stručně se pokusím nastínit o čem to je. Alchymista Whitehead (Reece Shearsmith), který prchá od svého pána, potkává skupinku tří mužů, kteří podléhají muži jménem Cutler (Ryan Pope), který je drží v zajetí a zajme i Whiteada...a donutí je požít psychotropní látky (ve formě hub). Poté s jejich pomocí osvobodí postavu nazvanou O´Neill (Michael Smiley) označovanou i jako „ďábel“, který je všechny donutí, aby pro něj našli a vykopali poklad, který se na poli má údajně nacházet. Skupinka těchto mužů, navlečená do „historických“ kostýmů, které spíše připomínají kostýmy šermířů z rekonstrukcí dobových bitev, sice utíká z bitvy, ale nejde tu ani tak o útěk, jako spíše o cestu a ono hledání pokladu údajně ukrytého na poli se také změní v hledání čehosi jiného. V hledání čeho? To nechť si zkusí rozluštit každý divák sám.
Jak jsem už upozornil, není tu tak podstatný dej nebo historický kontext, ale jak už čtenář zřejmě tuší, podstatnou roli tu hrají ony „houbičky“. Celý film je tak bizarním sledem scén, které zažívá pětice podivných postav po jejich požití. Tomu je uzpůsobena i stylová stránka filmu, která nám nabídne kromě digitálního černobílého obrazu i svérázné psychedelické a dokonce i stroboskopické efekty. Podivuhodné na těchto stroboskopických scénách je to, že jich tu filmaři nedosahují pomocí světla, jak je obvykle zvykem, ale pomocí střihu jednotlivých velmi krátkých záběrů, které onen stroboskopický efekt připomínají. Mimoto je zde použito i zrcadlení obrazu. Tyto halucinogenně působící scény tvoří vrchol filmu a jsou velmi působivé. Ovšem na některé diváky můžou působit i „nestravitelným“ dojmem, ostatně jako celý film.
Pokud mělo být totiž na začátku filmu nějaké varování, tak to nemělo být varování o tom, že film obsahuje „blikající obrazy a stroboskopické efekty“. Ty samotné tvoří jen několik minut filmu a dají se zvládnout. Tvůrci měli napsat spíše jiné varování pro diváky, které by mohlo vypadat třeba takto: Pokud očekáváte obyčejný konvenční historický snímek, běžte raději domu. Pochopitelně, že podobně znějící titulek si tvůrci ke svému filmu nenalepí, upozorňuji na to tedy alespoň ty diváky, kteří tento snímek neviděli, aby se vyhnuli případným mylným očekáváním.
A Field in England je nicméně pozoruhodným úkazem. Po prvním zhlédnutí vyvolává víc než jakékoliv jiné filmové dílo jen nechápavé „wtf“ otázky, protože opravdu jen málokdo, zda vůbec někdo dokáže pochopit, co že to vlastně viděl a co to mělo znamenat. Po druhém zhlédnutí už možná člověk začne něco chápat, pořád ale není jisté co. Při každém dalším už pak možná i rezignuje na hledání nějakého smyslu díla, které vyvolává dojem, že nějaký tajný nebo symbolický význam v sobě ukrývá. Co však nelze filmu upřít je fakt, že pokud svébytné „houbičkové“ poetice díla podlehnete, nabídne vám hodně sugestivní a netradiční podívanou. Ta může vzdáleně vyvolávat i nějaké ty Lynchovské reminiscence, nicméně je tak svébytná, že je to čirý originál. Reakce na tento film jsou velmi rozporuplné a jeho hodnocení berte mnohem více s rezervou než u běžných filmů, protože každý divák bude tento film hodnotit protichůdně. Může se pohybovat se na obou koncích pomyslné desetistupňové hodnotící škály. Z hlediska toho, že jde o z filmařské stránky netradiční a stylovou jízdu, hodnotím tento „psychotrip“ z Anglie spíše pozitivně.
