Zack Snyder nikdy nepatřil mezi nejpřemýšlivější režiséry, a pokud bychom někdy v budoucnu vysílali do vesmíru další sondu Voyager a chtěli do ní zakomponovat to nejlepší z lidské kulturní historie, jeho filmy by ve výběru dozajista chyběly. Ve svém hlavním oboru ale zatím jen málokdy zklamal - klipařiny s kvanty bullet timů jsou prostě jeho hřiště a žádný vyložený průšvih jak kvalitativní, tak komerční, zatím ve své kariéře nezplodil. Tedy až na Sucker Punch. A teď dostal Zack Snyder šanci hrábnout si trochu výš, když i v obrovské konkurenci právě on dosedl na režisérský post nejklíčovější komiksové adaptace od DC Comics. 

 

Důvod byl jasný - Superman zoufale volal po restartu, a to po takovém, který by nejslavnějšího kryptoňana nakopnul poněkud odvázanějším směrem. Velké "S" prostě potřebovalo řádnou dávku vitaminu COOL a kdo jiný by měl opláštěného hrdinu vytáhnout ze zadumaných vod na nablýskaný piedestal než právě král zpomalovaček Snyder. Jako protiváhu ale dostal realistu Nolana, jehož role byla jasná - dohlédnout na projekt a pokusit se protlačit do Muže z oceli aspoň trochou osobitosti Temného rytíře.

 

Superman je ale z trochu jiného těsta než Batman. Vlastně stojí na opačném konci barikády, protože zatímco Bruce Wayne je jenom člověk a hrdinou se stává až díky netopýří identitě, Kal-El musí bojovat se svou pravou totožností a snažit se alespoň částečně stát člověkem, jelikož hrdinou je už ve své vlastní nadlidské podstatě. Proto narozdíl od Batmana plného symboliky a morálních dilemat bylo potřeba v Muži z oceli spíš ustanovit, kdo vlastně "chlápek v červeném plášti" je a jak vůbec sám svou krizi identity prožívá.

 

U toho to ale nekončí. Hodně ošemetná věc na charakteru Supermana je jeho už komiksem daná nepřemožitelnost. Totální extrémy nedělají ve filmu dobrotu, jelikož vždycky produkují spoustu nelogičností. Batmana lze zabít. A celkem snadno. Superman naproti tomu jen těžko hledá soupeře, což z něj dělá pro film sakra komplikovanou postavu. Dokud nedojde na kryptonit, není vlastně důvod si o něj dělat starosti. Tohle samozřejmě platí pro většinu komiksových hrdinů, ale Superman je ten nejtypičtější příklad. Proto je potřeba odvést od tohohle problému pozornost, činit ústupky a kličkovat. Zloduši a souboje se musí pohybovat v nejextrémnějších měřítkách, zatímco Supermanův charakter musí zároveň fungovat v těch nejzákladnějších.   

 

Trojka Snyder, Nolan a David S. Goyer si pro tenhle účel posvítila na jeho dětství a rozhodla se obdařit postavu takovým množstvím realističnosti a civilnosti, jak to jen bylo možné. Skrze dvojici odlišných otcovských postav utváří charakter dítěte dvou světů, které celý svůj mladistvý život tápe a snaží se zjistit, kam vlastně patří. Lidský táta Jonathan varuje před xenofobním lidstvem, kryptonský táta Jor-El zase synovi předpovídá budoucnost ikonického zjevení, za nímž má homo sapiens kráčet k lepším zítřkům. Samotný Kal-El je ale chycen někde mezi.

 

Po hodně stylovém úvodu na Kryptonu, kde se představí charismatický klaďas Russell Crowe a neurotický ďábel Michael Shannon coby generál Zod, se příběh vrhá rovnou doprostřed Clarkova života a okamžitě vypálí první akcí na ropné plošině. Jenže zbytečně zprudka. Je to až moc velký skok, který před diváka vrhá vousatého rybáře, jež se okamžitě bez většího kontextu pasuje do polohy mesiáše. Přes fakt, že Henry Cavill do půli těla tráven plameny je neskutečně cool, působí celá ta velká akce nacpaná hned na úvod filmu samoúčelně a prvoplánově. Retrospektivní vyprávění a hopsání v čase tam a zpět jsou vůbec velký problém filmu, jelikož hrají na efekt a vlastně jen slouží civilním flashbackům.

 

A ty se zas berou trochu moc vážně. Pod nánosem mouder, které ze sebe Kevin Costner ustavičně sype, paradoxně Cavillův charakter ztrácí na osobitosti. Jako by se Zack Snyder ze strachu z povrchnosti hnal za co nejvážnějším vyobrazením Supermana a zapomínal na ty nejbanálnější věci - obyčejné rodinné momenty, výjevy z jeho vlastního života. Místo toho pořád pumpuje zásadní dějové zvraty a seriózní promluvy, jimiž samotnou osobu Clarka Kenta odlidšťuje a pohřbívá. Jako mladý neprojevuje žádný velký vzdor, jako dospělý pak nedochází žádného velkého prozření. Všechno za něj odkecají, popřípadě zařídí tátové a na milém Supermanovi je už jen aby sehrál svoji roli v záchraně planety.

 

Je to ale vážně jen chyba přemoralizovaného a neuspořádaného vývoje bez puncu obyčejnosti, jelikož k finální ikonické auře si Cavill dospěje, protože ji prostě a jednoduše zvládne uhrát. Jeho Superman je korba s nevinným úsměvem Mirka Dušína a tím potřebným vnitřně vyrovnaným vystupováním. Jamile nahodí oblek a plášť, funguje to. Od té chvíle je Zack Snyder konečně na koni. A Hans Zimmer k tomu vyhrává, až se ze smyčců kouří. Superman už dávno potřeboval tenhle typ kopance, který by ho vystřelil k obloze machem deset. Létání i ostatní schopnosti konečně působí dojmem, že na jejich použití je potřeba vynaložit skutečné úsilí. Užívání laserového pohledu Supermana na chvilku rozhodí, ten rentgenový je zase třeba zkrotit. Snyderův živočišnější přístup zahrnující řádnou interakci s prostředím (čáry jako za tryskáčem jsou boží) konečně přibližuje nereálnou postavu realitě.

 

A to nejlepší přichází, když se na scéně objeví fanatický generál Zod. Kdyby existovala soutěž o nejdémoničtější kukuč, Michael Shannon by sakra silně aspiroval na vítěze a v Muži z oceli to dokonale stvrzuje. Vyhání Supermana z klidu a míru do zuřivých poloh, ve kterých je s ním nejvíc "srandy". Pompézní nebeské potyčky dvou a více kryptoňanů mají neskutečné grády a zas o kus posunují hranice natočitelného. Superman se Zodem nadělají ve finálním souboji větší humbuk než celí Avengers s Chitauri dohromady a v letových kompetencích dalece překonávají i duo Neo-Smith z Matrix Revolutions. Snyder sice vrcholnou rvačku dost natahuje, ale i tak se nikdo nemá šanci nudit. Jeden vzdušný pravý hák prostě vydá za tisíc konverzačních flashbacků.

 

Škoda, že mimo akci a trikové orgie se Snyder vážně moc nechytá. Vztahy a emoce mu prostě nejdou - milostná linka Clarka a Lois Laneové měla zůstat v náznacích, jelikož v tomhle filmu je odfláknutá a nefunguje. Ani vedlejší postavy si zrovna nevybírají nejlepší okamžiky, kdy něco dramaticky prohlásit, a když už na to dojde, padají z nich dost nedůstojné žvásty. Konflikt mezi přijetím/nepřijetím Supermana rozsekává jedno dobré slovo vojenského hlavouna a závěrečná průpovídka vděčného děvčete ("On nás zachránil!"). Nejen, že je to vážně dost málo, ale ještě jsou tyhle pomocné repliky nastrkané do děje krajně samoúčelně. O nějaké xenofobní reakci tupých davů, které se Superman tak obává, tudíž nemůže být řeč.

 

Pravda prostě je, že tu emocionální hloubku, která na nás pomrkávala z trailerů, Muž z oceli jako film úplně nemá. Akčními sekvencemi vás zadupe do země a funguje jako výborný restart, jeho pokus dát nezničitelnému kryptoňanovi lidštější tvář ale strhává k zemi příliš horlivá snaha o serióznost a vrstevnatost. Nebrat se tak vážně, mohl si Superman doskočit pro trochu lepší skóre, ten hlavní účel ale naštěstí plní - konečně se prezentuje jako pořádný drsňák, kterému nedělá problém zbořit pár mrakodrapů. To jsme chtěli nejvíc a to taky dostáváme. Budoucnost DC univerza a především Justice League teď snad poprvé vypadá růžově...

Český trailer filmu Muž z oceli