Pojem zombies je už několik desítek let víceménně sázkou na hororovou jistotu. Kdo by na konci šedesátých let čekal, kam až nemrtví od slavné Noci oživlých mrtvol dojdou - jsou častým účastníkem nejen béčkové filmové produkce, objevují se v knihách a počítačových hrách, v mnoha zemích se pravidelně koná populární Zombie Walk a minimálně díky Choking Hazard může i našinec říci, že „máme film se zombíkama". Film Warm Bodies má ale problém. A vlastně ne jeden. Kdejaký příznivce vyhřezlých střev a utrhaných končetin si bude škubat vlasy už ve chvíli, kdy spatří rating PG-13 - tedy žádné šťavnaté porcování bývalých majitelů života. Druhým je, že je na plakátu cosi, co vypadá jako radikálnější verze Stmívání, které si popletlo upíra s chodící mrtvolou. Zombies a romance pro dospívající? Cože? Jenže právě žánrové rozpory v kombinaci s nadhledem jsou nejsilnějšími zbraněmi tohohle filmu. Ve světě Warm Bodies došlo k zombie apokalypse. Tady asi není co dodávat. Většina obyvatel planety se proměnila v ploužící se trosky, jejichž největším koníčkem je pojídání lidského masa. Sympatické je, že se tvůrci nesnažili o obšírnější vysvětlení situace a časté prohřešky vůči logice jednoduše obcházejí v podobě parodických hlášek a latentního vyhýbání se odpovědi. Odlehčenou podobu snímku navíc vylepšili několika vlastními zákonitostmi, z nichž zásadní jsou pro příběh dvě: z dlouhodobě hladovějících zombies se stávají kostlivci, kteří jsou silnější, rychlejší a nebezpečnější, než standardní chodící mrtvoly. Tou druhou je potom fakt, že pokud jako oživlá mrtvola sníte mozek člověka (což děláte neradi, jelikož ze zabitého se potom nestane další z vás), přenesou se na vás jeho vzpomínky. Příběh sleduje anonymního zombie hezounka, který žije v komunitě obdobně mrtvolných individuí na letišti. Jeho největším koníčkem je sběr a poslech starých vinylů (běžná to zábava zombies), občas doplněný nějakou tou loveckou výpravou. Na jedné z nich ústřední hezounek pozře mozek jiného hezounka, absorbuje jeho vzpomínky a patrně s jejich pomocí se rozhodne zachránit přítelkyni sežraného. Přítelkyně sežraného se jmenuje Julie (Teresa Palmer) a patří do rozsáhlé komunity lidí žijících v důkladně opevněném městě pod vedením Juliina otce (John Malkovich). Role a stav máme tedy dány. Nemrtvý hezoun odvede Julii do svého úkrytu na letišti a krátce na to probíhají první pokusy o komunikaci. Verbální, samozřejmě. Eskapády nového párečku mají za následek rozzuřené kostlivce, kteří jdou po krku jim i ostatním zombies. Ti v sobě pro změnu zažehli jiskřičku života. K čemu až tenhle karneval dospěje? Navzdory absurdně praštěné zápletce nehrozí, že by divák u filmu řval smíchy. Příběh se totiž permanentně tváří naoko vážně a humor vězí především ve všelijakých narážkách a kontrastech. Přímočaré pokusy o vtip obvykle příliš nefungují, i tady se však najdou vyjímky. Třeba když se dívka s brokovnicí, zrovínka drsně kosící vlnu zombies, ve zpomaleném záběru a za znění poprockového cajdáku osudově dívá do očí zombíkovi, který před chvílí snědl mozek jejímu příteli. Vtipnější jsou ale jiné situace. V historii filmu už proběhlo mnoho scén, v nichž spolu hovoří osoby, z nichž jedna té druhé zamlčuje temné tajemství. Ještě nikdy ale spolu nekonverzovala dívka s mladíkem na počátku romantické linie, v níž on je oživlá mrtvola a sežral jejího partnera. V podobném duchu se nese většina humorné nadstavby filmu. Paralela s jednou shakespearovskou klasikou se rovněž nezapře - ostatně ona se jmenuje Julie a on si sice jméno nepamatuje, ale začíná na R (a hraje ho Nicholas Hoult, ať máme ústřední herce kompletní). V závěru je ovšem nutné podotknout, že potenciálu bylo v tématu ukryto podstatně více. Ačkoliv film nemá výraznější slabinu, drtivou většinu stopáže se tváří jako příslib čehosi, co nakonec nepřijde. Místo čirého nadšení zkátka zůstává pouze upřímný úsměv. Přemíry začíná v průběhu filmu dosahovat i porce nelogiky. Jak jsem psal výše, tvůrci si vypomáhali vydatným přídělem nadhledu a pomrkávání ve stylu „ale vždyť tyhle prkotiny my vůbec řešit nechceme", každopádně tu a tam přijde chvíle, kdy faktor neuvěřitelnosti přebije zaujetí filmem. Třeba když Julie svého přítele uprostřed pustiny opustí a on ji bez problémů najde, ačkoliv by se její domov měl nacházet za zdmi opevněného a bedlivě hlídaného města. Dvakrát vábně nevypadá ani okatá digitálnost kostlivců a zamrzí rovněž poněkud nedomrle rozvinutá zápletka s „léčbou" zombies. Závěr je příjemně decentní a chvályhodně se vyhýbá přemíře cukrování, nicméně právě on nejvíce připomíná, jak moc je film svázaný svým ratingem. Takhle na něj budou moci chodit čtrnáctileté holky s kamarádkou a pak si šuškat, jak byl ten zombík hezkej, zatímco nám ostatním zbývá představa, jak by film dopadl, kdyby byl mládeži zapovězený a natočil ho někdo, kdo by měl stejnou sebeparodickou odvahu, jako má několik málo chvil téhle netypické romance. Tím však nechci říct, že by se měl Jonathan Levine (tvůrce oceňované dramedie 50/50) za svůj počin stydět. Stále se jedná o dostatečně zábavný žánrový crossover, byť zejména pro mladší ročníky.
Originální trailer filmu Warm Bodies