Letos nás čeká hned několik filmů, v nichž přijde na přetřes destrukce světa a eliminace lidského faktoru. První na řadě je aktuálně v kinech prezentované Nevědomí, jež má na krku nadějný Joseph Kosinski; dnes už méně nadějný M. Night Shyamalan nám zanedlouho zase ukáže, jaké to bude Po zániku Země. Boj lidstva o přežití naplní v jisté míře i del Torův Pacific Rim či Blomkampovo Elysium. Počátky Kde se vůbec postapokalyptický žánr vzal? Za zakladatelku je všeobecně považována spisovatelka Marry Shelley, která v roce 1826 napsala román Poslední muž. Jeho příběh se nebojí zavítat na konec jednadvacátého století a lidstvu se v něm stává osudnou morová pandemie. Ve filmovém světě se život po apokalypse začal hojněji objevovat zhruba v sedmdesátých letech dvacátého století. Československo si svůj pokus odbylo už roku 1966, když nás Jan Schmidt pozval ke sledování Konce srpna v hotelu Ozon; o dva roky později Franklin Schaffner natočil slavnou Planetu opic. Ta sice odstartovala početnou sérii filmů o dobytí světa tlupami inteligentních primátů, kvalitativně se ovšem žádný z následovníků prvnímu filmu nepřiblížil. Téma se dočkalo dvou restartů: Prapodivný zářez Tima Burtona za řeč příliš nestojí, Zrození Planety opic sklízelo ohlasy podstatně lepší. Svět dobývaly i rostliny - dokonce o šest let dříve, než opice. Den Triffidů je adaptací stejnojmenného kultovního románu Johna Wyndhama, v němž lidstvo po zvláštním kosmickém úkazu oslepne a čelí pohyblivým a smrtelně jedovatým rostlinám. Kniha je fanouškovskou základnou považována za bibli postapokalyptické tematiky, laciný britský horor jim samozřejmě příliš po chuti nebyl. Šedesátá léta odstartovala také (dnes tolik populární) zombie vlnu. Černobílá Romerova prvotina Noc oživlých mrtvol určitě patří do zlatého hororového fondu a dočkala se celé řádky pokračování i remaků. Atomovku na ně! Oblíbeným - a především jistou dobu až mrazivě aktuálním - motivem postapokalyptických filmů bývá rovněž atomová válka. Jaderné zbraně zničily svět například v Cameronově Terminátorovi, ten však vypráví spíše o boji lidstva s počítači ovládanými stroji. Přímo v postkatastrofické budoucnosti se odehrává čtvrtý díl s názvem Terminator Salvation. V osmdesátých letech vznikly dva televizní filmy s dokumentárním nádechem, které se zabývaly přímo jaderným útokem a obdobím těsně po něm. Americký Den poté (pozor, nezaměňovat s Emmerichovým stejnojmenným opusem, který se rovněž zabývá globální katastrofou) vyvolal ve své zemi obstojný rozruch a byl dlouhá léta nejsledovanějším televizním filmem; nic to ovšem není proti britským Vláknům, která byla po svém uvedení na dlouhou dobu preventivně zakázána. Zážitek z jejich sledování je dodnes silně sugestivní. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vznikla v Austrálii také trilogie o Šíleném Maxovi, další žánrová věc se statusem kultu. Zejména druhý díl se svou pouštní atmosférou a unikátní automobilovou honičkou utkvěl divákům v paměti a nejeden prvek si z něj půjčila série počítačových her Fallout, jenž je postapokalyptickou legendou pro změnu na herní scéně. Šílený Max se navíc stal odrazovým můstkem pro svého titulního představitele, Mela Gibsona. Do minulosti se ještě vrátíme, teď ale skočme do let devadesátých, kdy postapokalyptice pomohl rozmach trikových technologií. Se svou troškou do zbořeného mlýna přispěchal Kevin Costner, značně povzbuzený veleúspěšným Tancem s vlky. Vodní svět si však na dlouhou dobu zajistil pověst megapropadáku, ačkoliv o vyložený průšvih nešlo a film vydělával přinejmenším na videu. Horší to bylo s dalším Costnerovým výletem do pochmurných zítřků. The Postman - Posel budoucnosti měl sice o více než polovinu nižší náklady, v amerických kinech ale vydělal ještě pětkrát nižší částku než Reynoldsův Vodní epos. Nutno poznamenat, že se od té doby Costner na výslunní slávy nevrátil. Koncem devadesátých let se naštěstí začaly objevovat také ambicióznější projekty. 12 opic stejně jako Terminátor spojilo dva populární vědeckofantastické prvky - postapokalyptiku a cestování v čase. Ex-Monty Python Terry Gilliam si s nimi přidal další kritikou i diváky oceňovaný film do sbírky. Roku 1999 se v kinech objevil fenomén Matrix od sourozeneckého páru Andyho a Larryho Wachovských (Larry se nám mezitím proměnil v Lanu, to ovšem tehdy neplatilo... ehm). Příběh o temné budoucnosti, v níž svět ovládly stroje a naší realitu představuje pouze jedna velká virtuální fikce, se stal kultem de facto přes noc. Novodobá apokalypsa V novém tisíciletí vzniká několik postkatastrofických snímků ročně, z nichž samozřejmě ne všechny stojí za vidění. O zajímavý crossover se pokusil Rob Bowman, když v Království ohně nechal lidstvo padnout na pokraj záhuby pomocí probuzených draků, ani fantasy prvky však výslednému béčku nezajistily výraznější tržby. S apokalypsou koketovali i tvůrci filmů pro náročnějšího diváka, ať už Michael Haneke s Časem vlků či Lars von Trier ve své Melancholii. Opakovaně se vracela kdejaká nemrtvá či nakažená havěť - za zmínku určitě stojí 28 dní poté Dannyho Boyla nebo úspěšná komedie Zombieland. V roce 2009 zfilmoval John Hillcoat Pulitzerovou cenou ověnčenou knihu Cormaca McCarthyho s názvem Cesta. Depresivní putování otce a syna krajinou, jíž zničila katastrofa blíže nespecifikovaného druhu, sice nezaznamenalo větší divácký ohlas, rozhodně ale patří k tomu nejlepšímu, co v novém miléniu v žánru vzniklo. Velký potenciál měly filmy Já, legenda a Kniha přežití, naplnit se ho však povedlo jen zčásti (u kritiky i diváků výrazně lépe zabodoval první jmenovaný). Zatímco v Legendě úřadovalo ověřené téma nebezpečné nákazy a vysoce populární Will Smith, náboženský podtext Knihy nebyl kdekomu po chuti. Apokalyptickým tématem může být i lidská neplodnost - do světa, v němž se už devatenáct let nenarodilo jediné dítě, nás v Potomcích lidí zavedl Alfonso Cuarón. Zpustošenou Zemi v animovaném provedení prozkoumávalo studio Pixar prostřednictvím robota VALL-I. Na nízkorozpočtovém poli vykvetla pro změnu apokalypsa upířího charakteru, zvěčněná v podobě solidního Stake Land. Rozhodně ovšem nejde o nic pro fanynky Stmívání... Do postapokalyptické tematiky svým způsobem zapadají i díla antiutopistická, jelikož často vyprávějí o zániku člověka jako takového - nejčastěji v čelistech zrůdných totalitních systémů. Alma matra všech antiutopií, Orwellova kniha 1984, se dočkala zfilmování už několikrát, nejznámější je ovšem Nineteen Eighty-Four, natočený příznačně roku 1984. Filmovou verzi má i Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita, pro mladé publikum američtí tvůrci nedávno připravili adaptaci úspěšné knihy od Suzanne Collins Hunger Games. Závěrem bych zmínil novozélandský film The Quiet Earth. Nepříliš známá záležitost vypráví o muži, jenž se jednoho rána probudí a zjišťuje, že je patrně na celém světě sám. Zápletka se později pochopitelně komplikuje a nejednoznačný příběh vyvrcholí pozoruhodnou závěrečnou scénou. Režírující Geoff Murphy později natáčel už jen bezvýznamné seriály a televizní filmy (a jedno akční béčko s jedním kdysi docela populárním bouchačem), takže se dá za jeho jediný pozdější úspěch považovat režijní asistence při natáčení bitevních scén v trilogii Pána prstenů. The Quiet Earth ale za vidění rozhodně stojí. Doufejme, že nám skutečná apokalypsa dá ještě nějaký ten pátek pokoj a realizace zdevastovaných světů zůstane nadále pouhou záležitostí filmařů. A že nám alespoň občas dopřejí něco, díky čemu si konec světa užijeme. A jaký je vlastně váš oblíbený postapokalyptický snímek?