Na vině byla lavina. Ta totiž přivedla pod střechu jednoho podhorského hotelu v poněkud divokém a úplně fiktivním východoevropském státě jménem Bandarika pozoruhodně rozmanitou skupinu turistů, kteří zmíněný hotel vyjedli a z nedostatku alternativního ubytování si málem šlapali po hlavách. Dřív než byl jejich vlak připraven k odjezdu, začali se samozřejmě vzájemně seznamovat. Gilbert (Michael Redgrave) je mladý muzikolog, pro jehož zápal (v noci na pokoji nutí nebohé domorodce tančit na lidové melodie, k čemuž jim ještě hraje a zuřivě si jejich kroky zaznamenává) nemají hoteloví spolubydlící pochopení. Brzy se tak dostane do křížku s krásnou a ráznou Iris (Margaret Lockwood), která si s kamarádkami užívá plnými doušky poslední dny svobody, než zamíří za svým suchopárným snoubencem. O tom, že to mezi oběma mladými lidmi začne pořádně jiskřit, nepochybujte. A pak je tu sympatická babča slečna Froy (May Whitty), guvernantka, která se má druhého dne taky vydat na cestu vlakem. Nezmínit nelze ani dokonale sucharskou dvojici pánů Charters a Caldicott, jimž příslovečná britskost přímo prýští ze všech pórů. Dál už stojí za pozornost jen dvojice nevěrníků, kteří si neustále ujasňují, zda, případně kam jejich vztah směřuje. Humorný úvod přeruší násilná smrt lidového zpěváka a druhý den "nehoda" na nástupišti, při které Iris omylem místo slečny Froy přistane na hlavě květináč. Poraněná Iris si ve vlaku zdřímne a po probuzení zjistí, že se slečna Froy jakoby vypařila. A všichni spolucestující jí do očí tvrdí, že ji nikdy neviděli. Zmatená a nejistá Iris už začíná pomalu věřit tomu, že je to následek úderu do hlavy. Naštěstí je se v pravý čas objeví původně nenáviděný Gilbert. Po stopách spiknutí se totiž lépe pátrá ve dvou... Snímek je adaptací románu britské spisovatelky Ethel Liny White The Wheel Spins (Kolo se točí) a původně jej měl režírovat Roy William Neill pod názvem The Lost Lady, jenže natáčení exteriérů v Jugoslávii údajně narazilo na odpor policie, která náhodou zjistila, že ve snímku jsou místní obyvatelé líčeni v ne příliš příznivém světle. Po tomhle incidentu, kdy byl štáb vyhoštěn ze země, filmování nepokračovalo. K projektu se Alfred Hitchcock dostal tak, že neměl vlastní námět, aby mohl naplnit smlouvu s producentem Edwardem Blackem, a proto přijal jeho nabídku na Dámu. Do scénáře sice zasahoval, ale hlavně v jeho úvodu a akčnějším závěru, zbytek údajně nechal netknutý. I z dnešního pohledu je zřejmé, že opravdu nebylo zásadnějších úprav třeba. Když se v příběhu začnete neúprosně šťourat, narazíte na spoustu logických karambolů. Jenže v tom už tehdy bylo Hitchovo mistrovství - i takovouhle "blbost" dokázal podat neskutečně lehce a elegantně, překonat rozpočtová omezení viditelná v podobě ne úplně zdařilých modelů nebo zadních projekcí (byť ty ho netrápily vlastně nikdy) a diváka omámit stylem a pomocí přesně obsazených herců. Navzdory tomu, že jde především o zábavu, se snímek vyjadřuje kriticky i k britskému strkání hlavy do písku a žití si ve vlastním světě právě v podobě komické dvojky Charters a Caldicott (Basil Radford a Naunton Wayne), která se zajímá jen o svůj cricket a rozhodně se nechce do ničeho zaplést. Tahle ve své době velmi populární dvojice potom prošla řádkou filmů (např. Night Train to Munich) i rozhlasových pořadů. Snímek se dočkal několika rozhlasových adaptací a dokonce i barevného remaku (The Lady Vanishes), ale ten samozřejmě jen dokázal, že předělávat Hitchcocka je nesmysl.

Film Zmizení staré dámy