Rok 2012 se zapíše do anglické historie zlatým písmem. Jako doba, kdy se Británie znovu stala velkou. V létě se v Londýně pod šesti kruhy konala jedna z nejúspěšnějších olympiád historie, kde si sama královna střihla cameo po Bondově boku. Na podzim se pak po čtyřech letech konečně vrátil agent Jejího Veličenstva. Krásnější dárek k padesátiletému výročí si 007 nemohl přát: Skyfall je spolu s Casinem Royale nejlepší bondovka všech dob. Nechtěla bych být v kůži šéfky MI6, M (Judi Dench). Byla bych totiž v pozici, kdy se mé tajné službě ztratil disk s daty všech agentů NATO po celém světě a ti začnou být prozrazováni a likvidováni. Ve fázi, kdy političtí protivníci i dosavadní podpora prosazují předání moci a odchod s patřičnými poctami na výminek. Jakoby M byla vysloužilou bitevní lodí, která je pomalu, proti své vůli, tažena z válečných vod do bezpečného nudného přístavu. V pozici, kdy londýnské ústředí zasáhne bomba. A všechno toto má společného jmenovatele: bývalého agenta se dvěma nulami, který se své bývalé šéfové touží krutě pomstít. Inu, staré hříchy mají dlouhé stíny. A oidipovský komplex. M má v ruce poslední trumf: Jamese Bonda coby blond spásu jejího tajného impéria. Jen on může zloducha vypátrat, zabít a cenná data zachránit. Jenže v úvodní scéně filmu, po fantastické honičce na motorkách po střechách Istanbulu a bitce na horní plošině vlaku, dojde ke krizové situaci. Agentka v terénu Naomie Harris má na mušce záporáka a Bonda. Když M vykřikne, ať střílí - a vědomě tak riskuje Bondův život -, agentka trefí... Bonda a ten se nekonečně dlouho vznáší ve vzduchu a padá za zvuků nádherného songu Skyfall od Adele do hlubin vodopádů jako kdysi Sherlock Holmes v Reichenbachu. Ale nebojte: stejně jako Holmes se vynoří a vstane z mrtvých. Pochroumaný, unavený, staré lamželezo v nových podmínkách. Stále připraven žít pro M a zemřít pro Anglii. Pod taktovkou Sama Mendese, muže, který točí geniální a přitom tak odlišné filmy jako Americká krása, Road To Perdition nebo Nouzový východ, totiž vznikl úplně jiný Bond. Bond, k němuž se vracejí staré flemmingovské postavy jako slečna Moneypenny a vynálezce Q, počítačový geek s pubertální pletí a obyčejnými hračkami. Bond, který je spíše komorním dramatem s nevšední hloubkou než povrchním efektním pozlátkem. Nechybějí sice zručně natočené akční scény a zábavný tanec mezi vejci v mrakodrapu v Šanghaji (Bond poprvé natáčel v Číně), ale cingrlátka jakoby tam Mendes pověsil jen jako úlitbu pro testosteronem nabušené fanoušky kultovní série. Skyfall je zvláštní v mnoha směrech. Mimo jiné tím, že má jen úplně okrajové Bond girls, dívky na jednu noc a jeden výstřel, jejichž tvář i jméno zapomenete v okamžiku, kdy se představí. Bérénice Marlohe je jen dobře klenutou převozní kocábkou k záporákovi, Naomie Harris vlastně vůbec není bondovskou dívkou. Tou opravdovou Bond girl, vlastně spíše Bond lady, je mocná stará dáma M, mateřská figura, kterou k Bondovi poutá nevšední náklonnost šéfové k talentovanému sirotkovi. Jejich vzájemné verbální půtky, jemné špičkování a vtipné narážky skrývají pod humorným nánosem hlubokou loajalitu a důvěru. Při jejich věkovém rozdílu to zní komicky, ale Daniel Craig a Judi Dench jsou jedním z nejsilnějších osudových párů stříbrného plátna. Snad proto, že silná je i temná síla na druhé straně barikády. Po dlouhé době se v bondovce povedl záporák, kterého si s chutí vystřihl peroxidem vylepšený Javier Bardem. Bondův předchůdce na místě oblíbence M, kdysi skvělý agent, než se tak trochu zbláznil. Oba jsou blond, oba mají silnou vazbu na M a poněkud nezodpovědný přístup ke světu. Záporák jakoby představoval Bondovu budoucnost, která se ošklivě zvrtla. Jeho šílený smích, dramatická dikce, zvrácené plány a osobní motivy ze všeho nejvíc připomínají psychopata Jokera z Nolanova spektáklu Temný rytíř. Tento arcilotr nechce ovládnout svět, získat světové zásoby ropy nebo ovládat politiky jako loutky pro své mocenské choutky. Chce se jen poměrně hravým způsobem pomstít ženě, která ho (údajně) zradila. A ví, že jejímu srdci je nejdražší úspěch služby a blaho Anglie. Zatímco mottem Hvězdných válek by mohla být věta "I am your father", symbolem této bondovky je sdělení "I am your mother". Mendes už poněkolikáté ve svých filmech jakoby ukazoval, že mezi láskou a nenávistí je neviditelná a často tekutá hranice. A znovu připomíná, že právě zrazená láska může být ten nejděsivější cit na světě. Cit, který láme skály a boří betonové zdi. Zdá se dokonce, že nejvýraznější Mendesovou inspirací nebyl Christopher Nolan, jak někteří tvrdí, ale spíše Sigmund Freud. A na kontrastu Bonda a Bardemova záporáka ukazuje, že možná jsou oba lícem a rubem jedné mince. Osobní rovina a paralely s posledními krysami na ostrově dramaticky vyústí v závěru, jenž se odehrává ve skotském vřesovišti v usedlosti Skyfall. Mendes ale nehraje dramatické šachy jen s lidskými figurkami. Jde o level výš a zamýšlí se i nad budoucností tajných služeb ve změněné realitě světového řádu. Jakoby divákovi připomínal, že bezpečnost je jen iluze, protože vše podstatné se odehrává ve stínu, pod povrchem, kam média a obyčejní lidé nedohlédnou. Proto M brání potřebu MI6 pohybovat se v šerostínu, právě tam číhá zlo. Po konci studené války už to nejsou národy a jasně ohraničení nepřátele jako rudí Sověti, ale vyšinutí jedinci a neviditelné teroristické sítě, které umějí jedním kliknutím myši odpálit budoucnost několika milionů. Třetí světová válka bude dost možná kybernetická, naznačuje M v projevu před poslanci kontrolního výboru. O osudech národů nebudou rozhodovat tanky, ale jedničky a nuly. Přes všechny vážné otázky je ale Skyfall prošpikované humorem od prvních záběrů až do konce filmu. Je doslova všude. Ve slovních výměnách. Ve vztahu Bonda a M. Ve vztahu Bonda a Q. V rozhovorech mezi Bondem a záporákem, který v jednu chvíli Bonda připoutá na židli a neodpustí si jemně ironické a otevřeně homosexuální memento. Bond se s klidem dívá, jak mu pomalu rozepíná knoflíčky u košile a odvětí: "Co vás vede k tomu, že by to pro mne bylo poprvé?" V tu chvíli bylo v plném sále půlnoční projekce slyšet povzdechy fanoušků macho Bonda brosnanovského typu, kteří slyšitelně lapali po dechu nad Mendesovým neortodoxním pojetím jejich milované postavy a všudypřítomným matriarchátem. Jedna z nejlepších scén je ta, kde se Bond snaží splnit fyzické a psychické testy, aby mohl zpět do aktivní služby. A těžce pohoří. A v závěru přípravy na bitvu dobra se zlem jakoby vypadly z komedie Sám doma, kde se Kevin připravoval na vpád lotrů. Fanoušky tradičního Bonda je třeba připravit na jednu zásadní změnu ve Skyfall. James Bond byl padesát let na filmovém plátně mužem, kterým by se alespoň na okamžik chtěl stát každý chlapec: superrychlá auta, mocné zbraně, chytré hračičky, krásné povolné ženy a dokonalá fyzická kondice. Hrdina, který vždy míří do středu terče. Jenže ve Skyfall tato nesmrtelná a nedotknutelná aureola, podobně jako v Casinu Royale, mizí. Ostrostřelecké schopnosti slábnou, fyzické síly po pádu do hlubin ochabují, psychika je na pomezí. Bondovi dokonce postava Ralpha Fiennese, který se možná stane nástupcem M, dost necitelně připomene, že i on stárne a dost možná je čas pověsit dýku a plášť na hřebík a zmizet z terénu. Dokud je čas. Nutno přiznat, že Craig ve svých 43 letech už trochu opotřebovaně působí. Zato bondovka nikdy nevypadala tak dobře jako nyní, s bezchybnou režií a oslnivou kamerou Rogera Deakinse. Sam Mendes dokázal vyčarovat originální bondovský koktejl: z jemného anglického humoru, nefalšovaného patriotismu a komorního dramatu. Na okraj skleničky přidal efektní akční třešinku s výbušným ohňostrojem na konci filmu a kupou narážek na půlstoletí slavné bondovské minulosti. Protřepal, nemíchal. Vydal se neprošlapanou krajinou, narýsoval nového agenta 007 pro novou budoucnost. James Bond je mrtev. Ať žije Bond.

Originální trailer filmu Skyfall