Za horizontem: Juan de los Muertos

Měl to být svého druhu experiment. Nadšenecký pokus natočit na Kubě jeden z prvních žánrových filmů a úplně první zombie horor. Argentinskému scenáristovi a režisérovi Alejandrovi Bruguésovi se ale nečekaně podařilo filmem Juan de los Muertos "překročit plán". Když se Fidel Castro nedíval, vznikla na jeho komunistickém ostrově mile podvratná satirická komedie. O mentalitě Kubánců přežívajících v totalitě se z ní při vší nadsázce dozvíte možná víc než z věcných zpráv v médiích. Neusmrtitelný Juan "Přežil jsem všechno," říká pyšně hlavní hrdina filmu a vypočítává všechny klíčové politické zvraty na Kubě v několika posledních dekádách. Čtyřicátník Juan (Alexis Díaz de Villegas) jimi prošel jako nůž máslem, neboť se zásadně nemíchá do politiky, žije jen sám pro sebe a veškerá jeho ilegální aktivita spočívá v drobných krádežích a sexu s vdanou sousedkou. Je to zkrátka oportunista a snad jediné, co si vyčítá, je problematický vztah s dcerou Camilou (Andrea Duro), která si otce nemá proč vážit. Juan přežil všechno prostě proto, že nikdy nepodnikl nic riskantního. To se ale brzy změní. Poklidné rybaření Juana a jeho nejlepšího přítele Lazara (Jorge Molina) skončí úlovkem zdánlivě mrtvého muže, který obživne a na překvapenou dvojici zaútočí. V zájmu přežití je třeba ho znovu usmrtit harpunou. Brzy se ukáže, že podobné případy se dějí po celé Havaně a dokonce přímo v činžáku, kde Juan a Lazaro bydlí. Kubánská média o útocích zombie informují jako o pokusech amerických imperialistů narušit idylku místní rudé karantény a hrdinové, dokonale zpracovaní propagandou, začnou masožravým nemrtvým říkat "disidenti". Protože každá krize je současně příležitostí pro podnikavé, Juan se zmůže k nevídané aktivitě a sestaví improvizované obranné komando, zahrnující Lazara, jeho dospělého syna Vladiho (Andros Perugorría) a spřátelený homosexuální pár. Skupina, k níž se časem připojí i odcizená Camila, se hotoví za úplatu "disidenty" zabíjet. Je to nebezpečné? Ano. Je to výnosné? Zpočátku velmi. Z prosté matematické logiky ale vyplývá, že šest živých lidí nemůže věčně čelit neustále násobené převaze zombie a dříve nebo později bude nutné vyslovit slovo "emigrace". Nemrtví všech zemí, spojte se Od roku 1968, kdy Američan George A. Romero filmem Noc oživlých mrtvol načrtl pravidla nového hororového subžánru, bylo snědeno hodně mozků. Kromě jeho vlastních nepřímých pokračování a desítek dalších amerických variací už se nemrtví prošourali i Novým Zélandem (Braindead - Živí mrtví), Itálií (Dellamorte Dellamore a bilion béček), Velkou Británií (Soumrak mrtvých a 28 dní poté), Francií (Zombie apokalypsa), Řeckem (Zlo), Španělskem ([Rec]) a dokonce i Českem (Choking Hazard). Zdá se, že zombifikaci filmového světa nezastaví zeměpisné ani politické hranice. Ze všech výše jmenovaných se Juan de los Muertos žánrem a stylem nejvíce blíží Soumraku mrtvých Edgara Wrighta. I tentokrát boj s nemrtvými vytrhne chcípáckého protagonistu z pasivního přežívání a donutí ho poprvé v životě aktivně jednat. Šouravé potácení zombie lze opět chápat jako satiru na národní flegma, v kubánském případě vyplývající z rezignovaného postoje "jednotlivec stejně nic nezmění, splyňme tedy s davem a přežijeme". Očividně levný film, vznikající zřejmě v nelehkých podmínkách, je chytřejší, zábavnější a kupodivu i spektakulárnější než například poslední Romerovy snímky, o všelijakých béčkových "direct-to-DVD" rychlokvaškách ani nemluvě. Bruguésova hororová komedie přetéká neotřelými nápady a většinu z nich dokáže velmi efektivně prodat. Použití digitální kamery vzhledem k vyprávění z perspektivy Juana a jeho přátel nevadí, zanedbaná Havana jako dějiště apokalypsy je ztělesněná z nouze ctnost a jediné, co z ladění filmu poněkud vyčnívá, jsou občas neohrabané pokusy o digitální triky (například v úplně nadbytečné scéně s výbuchem vrtulníku). Naopak vynikající jsou masky, dopřávající každému ze zombie originální vzezření a divákům možnost domýšlet si podle míry "patiny" jejich posmrtnou anamnézu. Humor filmu není zcela jednotný a zejména v první třetině je na můj vkus až příliš často založený na lascivních narážkách nebo vousatých stereotypech (v kolika komediích už jsem viděl postavu drsného hromotluka, který omdlévá při pohledu na krev, bych se asi nedopočítal). Má ale vzestupnou tendenci, a jakmile v příběhu převáží akce nad slovy, baví velice spolehlivě. Scény, jako je Juanovo "taneční" zápolení se zombie připoutaným k hrdinově zápěstí policejními želízky nebo running gag s Lazarovou neovladatelnou harpunou, patří k nezapomenutelným. Zprvu jednoduše karikované postavy zvolna získávají další, lidsky sympatičtější rozměry a svým způsobem dojemný závěr (s asi nejvtipnějším použitím písně My Way, jaký jsem kdy viděl) je možné číst jako apel na Kubánce, aby nepodceňovali význam aktivního jednotlivce. Nebo by to možné bylo, nebýt paradoxu, že se Juan de los Muertos stačil úspěšně představit v nejrůznějších částech světa, jenom ne na Kubě. Dosud nemrtvý Fidel Castro (jehož zombie podoba byla původně součástí finální scény filmu, ale musela být vystřižena) zřejmě nemá smysl pro humor.

Originální trailer filmu Juan de los Muertos