Recenze: Příběh z periferie

Čas od času zamíří do našich kin nějaký domácí "úkaz", nad nímž divák jen kroutí hlavou a říká si, jak je vůbec možné, že se toto dostane do širší distribuce. Příkladem budiž třeba právě aktuální "pokus" s názvem Příběh z periferie. Pojem "pokus" je použit zcela správně, neboť výsledný produkt se ničím jiným nazvat nedá. Nejprve něco málo k ději. Hlavními hrdiny jsou Radka a Honza žijící na předměstí a prožívající první větší zamilovaný vztah. Každý víkend chodí někam za zábavou, což se Honzovi moc nelíbí. Radka je naopak ve společnosti jako ryba ve vodě, a netrvá dlouho a poněkud naivní dívenka je okouzlena místními motorkáři a svého milého pustí k vodě. Ten navíc odjíždí studovat do Brna, a tak se zdá, že se jejich cesty definitivně rozcházejí. Scenárista a režisér snímku Karel Hřib (profesí IT specialista) se nikterak netají tím, že s filmařinou nemá nic společného a o kinematografii se vůbec nezajímá. Na výsledku je to bohužel znát. Zápletka ho údajně napadla, když seděl v kavárně, z jukeboxu slyšel neznámou píseň a v hlavě se mu odehrál celý příběh. Ten posléze napsal a společně se svými kamarády a kolegy ho během tří a půl roku točil vždy o víkendech. A teď dostal šanci předvést to v kinech. Upřímně řečeno nechápu, proč zrovna tento amatérský film chce vybírat vstupné od diváků. Na každé (skoro) první hodině tvůrčího psaní (nebo podobných lekcí) vám lektor řekne, že psát o obyčejném životě nejde, protože by to nikoho nezajímalo. Ale přesně to Hřib udělal. Po celou hodinu a půl v podstatě popisuje výsek v životě dvou lidí, kteří se tzv. plácají odnikud nikam. Zásadní dějový oblouk nebo zvrat tu zoufale chybí. Celou dobu tak čekáte na něco, co vlastně ani nepřijde. Podobně je to s režií. Ta je dost zpátečnická a vrací někdy do poloviny devadesátých let, kdy se v televizích objevovaly podobně koncipované kousky (ať už levné filmy nebo seriály). Hřib totiž Příběh z periferie prezentuje jako nezávislý hudební film, tudíž se řídí pravidlem "Když nevíš kudy kam, šoupni tam říznou muziku a pod ní nějaké pěkné obrázky". Jelikož se k tomuto uchyluje dost často, s ne až tak velkou nadsázkou se dá mluvit spíše o dlouhém videoklipu s občasnými mluvenými vsuvkami. Klipovité úseky ale neposouvají příliš děj, což je chyba. Většinou v nich sledujeme další nezáživné osudy tu jednoho, tu druhé zúčastněné a nějakých, pro chabě vystavěný příběh podstatných okamžiků je tu minimum. Devadesát minut se tak subjektivně zdá nekonečných. Ona rockovější muzika je sice zpočátku fajn a má dost energie, všeho ale moc škodí a změna stylu by rozhodně neurazila. Momentů, v nichž by se bylo tzv. čeho chytit, je tu skutečně jako šafránu. Občas nějaký zajímavý záběr kamery, a to je tak všechno. I ten nejméně náročný divák bude na rozpacích. Ani poměrně zajímavé používání autentické mluvy postav (všichni jsou z okolí Uherského Brodu) toho nedokáže příliš zachránit a naopak se s blížícím se koncem stává otravnějším. Jestli lze něco na tomto veskrze nepovedeném amatérském projektu vyzdvihnout, jsou to vystupující aktéři. Ti, ač neherci, působí hodně přirozeně a někteří až charismaticky (za všechny třeba hlavní představitelka Soňa Černá). Opravdu se nestane, že byste je někdy přistihli při přehrávání nebo předvádění (které bývá u amatérů časté) a všechny jinak tuctové a nezajímavé věty jim beze zbytku věříte. Tak nějak máte zkrátka pocit, že byste skoro se všemi rádi zašli na pivo a popovídali si. O to je větší škoda, že takto (samozřejmě v rámci možností) talentovaní lidé neměli nad sebou někoho nadanějšího nebo do oboru alespoň minimálně zainteresovaného, který by dokázal poradit a výsledek celkově zatraktivnit. Takto z něho budou mít radost jen ti, kteří na něm pracovali, a pokud by si ho pustili někde v soukromí pro sebe, bylo by vše v nejlepším v pořádku. Pokud ale za něho budou chtít vybírat vstupné, tak je to dost nefér. Už jen z toho důvodu, že mnoho platících by něco podobného (nebo lepšího) nejspíše zvládlo také a mělo z toho mnohem lepší pocit.