Letci z Tuskagee (v originále Tuskagee Airmen) neboli 332. stíhací skupiny byli slavnou americkou leteckou jednotkou za druhé světové války, složenou z Afroameričanů. Tehdy (nejen) v americké armádě existovala rasová segregace a černoši byli obecně považováni za lidi podřadné, neschopné ovládat složité stroje, vhodné pouze k pomocným úkolům. Tito hrdinové tedy bojovali nejen proti Hitlerovi, ale i za svou čest a práva. Mimořádně silný námět nedával Georgi Lucasovi spát více než dvacet let, protože na filmová plátna jej chtěl převést poprvé už v roce 1988. Důvodem, proč to tak dlouho trvalo, byl údajně nezájem amerických studií o investici do nákladného snímku s víceméně čistě černošským obsazením, protože se z něj nedají očekávat žádné významné zámořské tržby. Do jedné z hlavních rolích prý Lucas uvažoval o Samuelu L. Jacksonovi. Nestalo se a tvůrce nakonec peníze do projektu vložil sám - rozpočet byl 58 milionů dolarů plus 35 milionů za marketing. Snímek měl v Americe premiéru v lednu letošního roku a nejenže na sebe v kinech nevydělal (domácí tržby činily necelých 50 milionů), ale dostal za uši i od kritiků, kteří sice chválili letecké souboje, ale vytýkali absenci přesvědčivých postav a působivého dramatu. A nutno přiznat, že měli pravdu. Celý film totiž působí dojmem, že Lucasovi šlo jen o záminku k hraní si s "letadýlky" v soubojích, které jsou sice působivé, ale přesto cítíte, že všechny vznikly v počítačích. K jednotlivým postavám si vztah nevytvoříte, protože jsou také jakoby vygenerované počítačem, chybí jim zoufale jakákoliv hloubka, ukotvení v realitě. Velitelé jsou tradičně moudří, ušlechtilí a chápaví, bílí vojáci zase plní předsudků, ale nakonec své černé spolubojovníky pozvou na panáka. Romantický vztah jednoho z vojáků s místní krasavicí samozřejmě předchází smrt, pro jiného skon spolubojovníka zase bude znamenat konec pití - prostě klišé na klišé. Snímek je příliš vypulírovaný, postrádá takové očekávané emoce, jako je strach - občas se o něm mluví, ale nikdo se nebojí. Když použiju laciné přirovnání: jako kdyby byl snímek plný Luků Skywalkerů, a Han Solo nikde... Nechápu, proč se scenárista raději nedržel osudů reálných hrdinů, než aby fabuloval naprosto nezajímavé fiktivní postavy. Poctivé lidské drama by rozhodně nabízel i výcvik v jižanském zapadákově, kde se i jindy běžně děly hrozné věci (více zde). Jenomže tato část příběhu chybí, snad i proto, aby ve dvouhodinovém snímku zbylo hodně místa na letecké souboje. Prostě koho zajímají skutečné osudy černošských letců, měl by se raději poohlédnout po snímku HBO Letci z Tuskagee. Dojem mi částečně kazil i převážně syntetický soundtrack Terence Blancharda, který působí značně laciným dojmem. Na orchestr už asi opravdu nezbyly peníze. Rozhodně mi ale doprovod nesedl k době, o které film vypráví. Stejně rozpačitý jsem byl také z dost "nefilmových" úvodních titulků. Hodně by mě také zajímalo, co se během vzniku filmu pokazilo, protože George Lucas musel rok po skončení natáčení sám sednout na režisérskou židli a dohlédnout na dotáčky. Režisér Anthony Hemingway už byl totiž pracovně uvázán jinde. Z toho lze lehce vytušit, kdo měl nad podobou snímku finální slovo. Nejvíc si Red Tails užije asi ten divák, co se bude těšit na každý další vzrušující souboj pilotů, protože to je něco, co Lucase fascinuje minimálně od prvních Star Wars. Z tohoto úhlu pohledu snímek svoje ambice naplňuje, protože i když je rozpočet vzhledem k žánrovým požadavkům viditelně skromný, souboje mají potřebnou dynamiku a hlavně letadel se po nebi prohání opravdu hodně. I mírně přehnaná dvouhodinová stopáž se tak dá bez problému přežít. Stručně a jasně, George Lucas ani svým posledním snímkem nikoho nepřesvědčil, že by na stará kolena dospěl. Je stejně dětinský a povrchní jako vždycky. A asi mu to nevadí. Dobře pro něj. Každopádně skuteční letci z Tuskagee si zasloužili lepší film. O tom není pochyb.

Originální trailer filmu Red Tails