Snímek Dracula režiséra Toda Browninga jsme v naší dubnové sérii článků věnované klasickým hororům studia Universal nemohli vynechat, ani kdybychom chtěli. Byl totiž první a bez ohledu na to, jestli k němu byl čas milosrdný, či ne, jde o natolik významný počin v žánrových dějinách, že si pozornost i dnes bezpochyby zaslouží. Nemluvě o maďarském emigrantovi Bélovi Lugosim, pro kterého byl hrabě Drákula bezpochyby rolí životní. Předloha(y) Stejnojmenný román irského spisovatele Brama Stokera (za pozornost stojí, že je vyprávěn pomocí dopisů, telegramů, deníků a novinových výstřižků) vyšel v roce 1897, aby se stal okamžitě bestsellerem. První filmová adaptace vznikla v roce 1922 v Německu v režii legendárního expresionisty Friedricha Wilhelma Murnaua s Maxem Schreckem v hlavní roli. Název Nosferatu a pojmenování hlavního hrdiny hrabě Orlok plus několik dalších úprav byly jen marné pokusy, jak zakamuflovat jednoznačné pirátství, protože autorská práva k předloze si tvůrci jaksi nezajistili. Vdova po spisovateli podala žalobu a soud rozhodl v její prospěch, což mimochodem mělo znamenat i nařízení, aby všechny kopie snímku byly zničeny. Naštěstí se tak nestalo. Dva roky po Murnauově snímku měla v Anglii premiéru drákulovská divadelní hra Stokerova přítele Hamiltona Deanea. V roce 1927 na ni koupil práva americký producent Horace Liveright, který najal původně novináře a válečného zpravodaje Johna L. Balderstona, aby Draculu upravil pro uvedení na Broadwayi. Pro Balderstona to mimochodem znamenalo začátek kariéry v Hollywoodu, kde se stal později scenáristou hororových klasik Universalu jako Frankenstein, Frankensteinova nevěsta, Mumie a Draculova dcera. Dracula měl premiéru 5. října 1927 v newyorském Fulton Theatre a dočkal se dvě stě šedesáti pěti uvedení. Poté se produkce přesunula do Los Angeles, San Francisca a dalších amerických měst. V hlavní roli se představil tehdy čtyřiačtyřicetiletý Béla Lugosi a jeho nemesis Van Helsinga hrál Edward Van Sloan. Oba si pak své role zopakovali i v adaptaci pro stříbrné plátno. Cesta na plátno O filmové verzi se v Hollywoodu uvažovalo už od okamžiku úspěšného uvedení hry v Londýně, jenže nastal problém s tím, jak zpracovat text předlohy pro potřeby němého filmu a jak se přitom také vyhnout cenzorskému dohledu. Nástup zvuku a uvolnění tlaku cenzury tyto obtíže odstranily. Studio Universal koupilo v červnu 1930 práva na knihu i hru za čtyřicet tisíc dolarů a o měsíc později už byl hotový scénář Dudleyho Murphyho, který ještě upravil Garrett Fort s režisérem Browningem, ale v titulcích snímku se objevil jen Fort. Režisér si do hlavní role přál svého oblíbence a častého spolupracovníka Lona Chaneyho (hvězdu trháků jako Zvoník u Matky Boží či Fantom Opery), jenže ten trpěl rakovinou a v srpnu 1930 zemřel. Béla Lugosi rozhodně nebyl někdo, s kým by studio od počátku počítalo. Proti jeho obsazení byl i sám šéf produkce Universalu Carl Laemmle Jr.. Padala místo toho jména jako John Wray, Paul Muni, Conrad Veidt či John Carradine. Ten se role krvežíznivého hraběte dočkal později. Nakonec se tzv. screen testu zúčastnil i Lugosi a zvítězil. Snímek měl slavnostní premiéru v New Yorku 12. února 1931. Reklamní slogan zněl: "Příběh nejdivnější vášně, jakou svět kdy poznal". Zaprášená relikvie? A zbytek je už historie, chtělo by se napsat. Jenže ono to není tak jednoduché. V jednatřicátém snímek zafungoval znamenitě. Diváci se úspěšně děsili, kritici byli spokojeni, jak dokazují citace dobových recenzí. Vnímání dnešního diváka je ale někde úplně jinde, a tak se místo husí kůže může dostavovat spíše nuda nebo smích. Upřímně, nedivím se, Dracula rozhodně není dobrý odrazový můstek pro nováčka (na rozdíl od Frankensteina či Neviditelného muže) a mohl by ho od dalšího bádání mezi hororovými archiváliemi spíše odradit. Důvodů je několik. Hlavní problém vidím v tom, že Tod Browning byl především režisér němých filmů a na novém kolbišti se rozhodně necítil jako doma. Snímek má skutečně uspávací tempo a je velmi statický. Za kamerou sice stál Karl Freund, jehož německá filmografie zahrnuje perly jako Metropolis či Poslední štace, takže atmosféra zejména v úvodu nechybí, jenže tvůrci jako by se báli film opravdu rozpohybovat, udělat z něj více než natočené divadlo. Spousta scén je jakoby němá (a nemyslím tím jen absenci hudby, což byl jev na začátku třicátých let běžný), podivně zpomalená a spíše než na tvůrčí záměr ukazuje na nejistotu tvůrců. Navíc když už někdo mluví, deklamuje opravdu vel-mi zvol-na. Jestli se to dá ještě chápat u hlavní postavy, je to už těžko obhájitelné třeba u Sloanova Van Helsinga, který také jakoby se soustředil na pečlivou výslovnost každé hlásky, což dnes opravdu leckoho - včetně mě - přivádí k šílenství. Dracula navždy Naštěstí ale existuje spousta důvodů, proč Draculu jen tak odepsat nejde. Je mezi nimi určitě nápaditá výprava, která dostává prostor zejména v úvodní části v Transylvánii a pak také v samém závěru v podzemí Drákulova anglického sídla. Rozlehlé místnosti úchvatně zpustošeného hradu včetně obří pavučiny nebo velikánské schodiště na konci představují fantastická filmová místa, kde byste rozhodně chtěli strávit více času, obzvlášť když se pak zbytek snímku odehrává v nudných salonech a pokojích. To, že se filmová adaptace držela raději divadelní hry než knižní předlohy, bylo bohužel dáno rozpočtovými omezeními. Asi hlavním důvodem stávající obliby snímku je spíše než jeho filmové kvality výkon Bély Lugosiho. Je to rozhodně on, s kým dnes srovnáváme všechny další a další představitele hraběte Drákuly, ať už po stránce herecké nebo vzhledu. On byl kultivovaný záhadný cizinec v kápi, s dozadu vyčesanou a nagelovanou kšticí, omamným přízvukem a vysokým dobovým sexy faktorem. Aspoň to tedy píšou mé zdroje. Mimochodem, Lugosiho postava neměla na rozdíl od svých nesčetných následovníků žádné falešné řezáky. Co se hereckého výkonu týče, z dnešního hlediska je už za hranicí parodie. Béla deklamuje jako šílený vesnický ochotník, jenže snad je to tím jeho silným přízvukem nebo uhrančivým pohledem, že byť se mu nejspíše budete smát, zapomenout na něj rozhodně nelze. Soy Drákula V dobách, kdy se o dabingu ještě nikomu nesnilo, řešil se problém cizojazyčných verzí pro důležité trhy paralelním natáčením ve stejných kulisách s jiným štábem. Stejně to probíhalo i u Draculy. Přes den tak točil Tod Browning, v noci zase režisér George Melford se španělsky mluvícím štábem ve španělštině. Mimochodem, on sám španělsky neuměl. Hlavního hrdinu ztělesňoval Carlos Villarías, za pozornost však stojí především mexická krasavice Lupita Tovar. Jestli Villaríasův výkon nesnese s Lugosim srovnání, co se týče snímků samotných, spousta fanoušků tvrdí, že španělská mutace originál přesahuje, především díky své dynamické kameře. Záleží na vkusu každého, každopádně Melfordova verze je o celou půl hodinu delší! Sequely Pokračování na sebe navzdory úspěchu originálu dalo čekat dost dlouho, zejména kvůli problémům s cenzurou, jelikož mezitím už začal být aplikován produkční kodex. V roce 1936 vznikl snímek Draculova dcera, který navazuje přesně tam, kde Dracula skončil, a hrabě je tam celou dobu považován za opravdu mrtvého. Draculův syn z roku 1943 přivádí na scénu hraběte Alucarda (řekněte si to pozpátku), který v podání Lona Chaneyho mladšího (Vlkodlak) řádí v Americe. Čtvrtým představitelem krvelačného hraběte u Universalu se stal ve dvou crossoverech Frankensteinův hrad a Drákulův dům John Carradine. Poslední řádění klasických monster se konalo v komedii Abbott a Costello se setkávají s Frankensteinem, kde si svou osudovou roli zopakoval sám Béla Lugosi. Pokračování příště Vzhledem k tomu, že Drákuly ani monster není nikdy dost, se k jednotlivým pokračováním ještě brzy vrátím na našem blogu. Byť tyto filmy samozřejmě vznikly hlavně za účelem vydělávání dalších peněz a většinou jen rozmělňují originál, přesto stojí za pozornost fanoušků.
Originální trailer filmu Dracula