Trailery slibovaly nářez epických rozměrů. Dechberoucí vizuální efekty, zástup antických nestvůr všeho druhu a nepřetržitá akce nás měly navnadit k tomu, abychom nad potenciální "titánskou" franšízou hůl ještě nelámali. Po jedničce se sice leckdo mohl cítit jako po lobotomii mozku, ale látka naštěstí vydělala přibližně čtyřnásobek rozpočtu, tak není divu, že se tvůrci rozhodli pustit do fantastického sandálového eposu (ehm) ještě jednou - samozřejmě v mezích toho nejčistšího mainstreamu. Diváci milující propracované příběhy a rádi si odnášející z filmů něco víc si na své tak bohužel nepřijdou. Ale to není žádné překvapení, kdo by taky čekal od Hněvu Titánů něco inteligentního, že? U podobných snímků se už překrývají hranice, jak k nim přistupovat – má už v dnešní době smysl například oceňovat film za to, že imponuje precizní technickou stránkou a vysokou úrovní triků, která se ve vysokorozpočtových blockbusterech (dvojka stála něco přes sto milionů) stala zavedeným standardem? Má smysl vůbec přehnaně kritizovat chabý, nepropracovaný příběh, který slouží jen k tomu, aby diváka pravidelně oslňoval vizuálními atrakcemi? Tyto filmy by se už daly řadit do jakési kategorie, kde je primárním cílem vyvolat co divácky nejatraktivnější okamžiky, které nám ukážou něco, co jsme v kině dosud neviděli. Na rozdíl od stagnujícího žánru romantických komedií "z výrobního pásu" jsou ale na těchto komerčních megaflácích alespoň vidět ty peníze. A hodně. Proto nelze proti precizní řemeslné stránce namítnout ani půl slova. Jonathan Liebesman, původně režisér Bayova produkčního studia Platinum Dunes (odtud pochází jeho debut Texaský masakr motorovou pilou: Počátek), se zkrátka jeví jako zručný realizátor a nadprůměrný komerční tvůrce. Jeho předchozí snímek Světová invaze byl i navzdory náborovému podtextu na pěst brilantně ozvučený a natočený sci-fi spektákl, který bohužel jen maskoval nižší rozpočet paradokumentární kamerou umístěnou do středu válečné vřavy. Podobných vychytávek se v jeho nejnovějším počinu naštěstí nedočkáme – v porovnání s trojkou Transformers je akce výrazně přehlednější, statičtější a vůbec plynulejší. Jelikož byl film už původně natáčen do třetího rozměru (tedy žádná hnusná post-stereokonverze), uzpůsobil se tomu i styl – žádný chaotický střih tedy nečekejte, spíše delší záběry, občas zkrášlené nějakými pěknými jízdami, abyste si všechny ty dvouhlavé nestvůry mohli pěkně prohlédnout. Nejskvostněji jednoznačně vypadá obří Kronos, který je z útrob podsvětí vypuštěn ve finále. Díky dlouhým velkým celkům si celý zjev můžeme v pohodlí prohlédnout a nebýt znechuceni tak jako při nepřehledné akci s Krakenem v jedničce. Vysokou úroveň triků (dokonce i ti humanoidní kyklopové jsou tisíc světelných let vzdálení od takového Drápa v pátém Potterovi) dokresluje navíc smysluplné 3D, které na sobě po vzoru svých počátků upozorňuje předně jako atrakce. Jistě, pokud je scéna čistě digitální, dovolí si Liebesman i něco takového jako parádní nepřerušovaný průlet jeskyní, ale něco tak komplexního jako od Tintina či Huga nečekejte. Svým třetím rozměrem Titáni připomínají spíše poslední kousky Paula W. S. Andersona (ukážeme vám, jak je super házet vám věci do obličeje) než Scorseseho prohlubování prostoru a zapracování 3D do vyprávění. Rozhodně ale nejde o průšvih a na rozdíl od takového Johna Cartera mnoho věcí vynikne lépe než ve 2D. Co ale zase tak dobře nevynikne, je příběh. Urážlivé stupidity jedničky film sice ani na chvíli nedosáhne, že by ale to, co se děje mimo akční sekvence, bylo dvakrát zábavné nebo záživné, to se také říct nedá. Pozitivní je, že děj (mimochodem odehrávající se deset let po jedničce a hlavní hrdina má syna) už není nelogický slepenec scén plný náhodných setkání, ale celkem obstojně dokáže budovat schéma putování, které na sebe videoherním způsobem vrší deadliny a souboje s monstry. Aby Perseus (ustavičně zamračený Sam Worthington) osvobodil svého otce Dia (zarostlý Liam Neeson) z podsvětí, kde ho uvěznil Hádes (ještě zarostlejší Ralph Fiennes) a bůh války Áres (španělský herec Edgar Ramirez), a porazil mocného Kronose, musí najít tři části mocného Poseidonova trojzubce. Tak se vydává od postavy k postavě, tady potká Andromedu (po jedničce vystřídaná Rosamund Pike), tam Poseidonova syna Argenora, tam zase padlého božského kováře Hefaista s pomateným kukučem Billa Nighyho. Každý z nich Perseovi určí další cestu v příběhu, která je rámována jednotlivými souboji s příšerami (chiméra, kyklopové, minotaur atd.) a nakonec zápolením s finálním "bossem" Kronosem. Jako bychom sledovali odlehčenou verzi (krve, brutality a sexu se logicky nedočkáme) videoherního hitu God Of War, jen s nižší věkovou přístupností. To by bylo v pořádku, kdyby se měl film o co opřít. Příběh jako takový plyne poměrně nezajímavým způsobem a jediné, co diváka v podstatě zajímá, je výskyt další příšery a přísun eye-candy trikových záběrů. Nevychází ani několik snah výsledek trošku odlehčit humorem a nadsázkou – takové momenty obvykle vyznívají naprosto mimo. Charaktery se nevyvíjejí žádným směrem, a když náhle na konci dojde k polibku mezi nejmenovanými postavami, je to naprosto nepochopitelné. Nuda to sice není, ale k dotaženosti jiných dobrodružných podívaných to má hodně daleko. Podle nepsaných parametrů je Hněv Titánů poctivě realizovaný blockbuster na míru bez hlubšího smyslu nebo významu, který má za úkol diváka na 99 minut pobavit a potenciálně ho nalákat na pokračování (na němž se již začalo pracovat). Hledat v něm něco sofistikovanějšího je hloupost – na rozdíl od umělecky pojaté Války bohů pozbývá Liebesmanova novinka sice jakéhokoliv mýtického nádechu nebo božské aury, ale bohatě to vynahrazuje ve své rozmáchlosti, trikové vypiplanosti a sytých akčních scénách. Jděte na Hněv Titánů jako na ryzí popcorn čirou náhodou odehrávající se v antickém Řecku a nebudete zklamáni. Oproti Souboji Titánů je to pořád mistrovské dílo.

Český trailer filmu Hněv Titánů