Recenze: Nedotknutelní

Ve stínu medializace oscarového duelu The Artist versus Hugo a jeho velký objev zaniká fakt, že černobílý vítěz klání měl ještě jednu vážnou konkurenci, a to na domácí půdě. Ve Francii se loni zrodil komorní film, který nečekaně pokořil všechny tamější rekordy návštěvnosti, okouzlil i nejzatrpklejší kritiky a hlavnímu představiteli vynesl Césara. Jedinou výroční filmovou cenu, kterou letos (navzdory obligátní nominaci) neuchvátil Jean Dujardin. Protože americké distribuce filmu (v USA bude mít premiéru v květnu) se stejně jako v případě The Artist ujal Harvey Weinstein a už teď směle zahájil propagační tažení se záluskem na další zlaté sošky (jakož i přípravy remaku), v budoucnosti o filmu nepochybně ještě hodně uslyšíme. Dá se předpokládat, že nám stejně jako v minulém případě bude sugerována myšlenka, že Intouchables jsou závažný film vysokých uměleckých kvalit, což vyvolá agresivní polemiky a novou nadílku neplodných pří na bázi "zaslouží/nezaslouží si cenu". Než celý ten cirkus začne, pojďme si nikým neovlivněni říct, že Intouchables jsou "pouhý" komerční film a že to vůbec nevadí. Stárnoucí obchodník s uměním Philippe (François Cluzet) skončil po paraglidingovém úletu na invalidním vozíku. Protože je ochrnutý od krku dolů, vyhlásí výběrové řízení na ošetřovatele a společníka. Po otráveném vyloučení nevhodných kandidátů ("dělám to z altruismu") Philippe zaměstná mladého zlodějíčka Drisse (Omar Sy - "dělám to kvůli potvrzení pro sociálku") a pod jeho blahodárným vlivem se osměluje znovu chytat život za pačesy. A věřte nebo ne, je to legrace. Příběh nepravděpodobného přátelství melancholického multimilionáře a extrovertního recidivisty je sice uvozen neprůstřelným alibi v podobě formulky "podle skutečné události," ale nedělalo by mi problém uvěřit mu, ani kdyby byl zcela smyšlený. Po nekonečné sérii zdánlivě podobných příběhů se konečně někomu podařilo natočit film o vozíčkáři, který se nezalyká vlastní ušlechtilostí, ale ani okázalou politickou nekorektností. Intouchables (doslova Nedotknutelní, ale po česku spíše Protikladní) "jen" dokonale naplňují požadavky na takzvaný feel-good movie a přesvědčivě vyprávějí zábavný příběh dvou konkrétních lidí bez nároku na skandování nějakého společenského apelu. Ten je mu přesto nevyhnutelně přisuzován a je docela zábavné sledovat, jak protichůdné ideologické výklady se nám zatím sešly. Například kritik časopisu Variety Jay Weissberg beznadějně ulpěl na povrchu a z barvy pleti Omara Sy vyvozuje, že film se vypořádává s rasismem. To, že roli Drisse by docela klidně mohl hrát třeba i Brad Pitt, aniž by bylo zapotřebí jakkoli měnit scénář, panu Weissbergovi jaksi uniklo a jal se snímek demaskovat jako odsouzeníhodnou představu bílých o potřebě pacifikovat černé podřízeným společenským postavením. Francouzský pravicový extremista Jean-Marie Le Pen na to šel z opačného konce a veřejně film napadl pomocí divoké konspirační teorie, že vozíčkář Philippe symbolizuje bezbrannou a nemohoucí Francii, se kterou si zlí imigranti dělají, co se jim zlíbí. Francouzský tisk zase nadšeně připomíná, že Omar Sy je zatím prvním hercem tmavé pleti, který kdy třímal Césara. To všechno je trochu legrační a trochu smutné, protože ať už jsou Intouchables o čemkoli, rozhodně nejsou o rasových předsudcích, které všichni jmenovaní tak bezelstně projevili. Ano, bylo by snadné udělat z Philippea nenávistného rasistického dědka, který se ve svém paláci utápí v sebelítosti a nenávisti, načež prozře, když mu Drissova nezkažená duše udělí lekci. Stejně snadné by bylo celé schéma otočit a pojednat jako Drissovu převýchovu ve spořádaného občana. Ve filmu jsou scény, které jednu i druhou interpretaci umožňují za předpokladu, že se předem rozhodnete filmu takové postranní úmysly podsouvat. Osobně mám ale pocit, že scenáristé a režiséři Olivier Nakache a Eric Toledano vcelku rozumně usoudili, že svět i jeho filmová reflexe jsou poněkud dál než v časech Řidiče slečny Daisy, a pokud jejich film vyjadřuje nějaký postoj k rasismu, pak jedině tím, že nic takového neobsahuje. Síla Intouchables je v něčem jiném. Zkuste si vybavit, kdy naposled jste se opravdu nahlas zasmáli u francouzské komedie. Pokud máte stejně jako já pocit, že to bylo koncem minulého století a že i starý dobrý Francis Veber v poslední dekádě mele z posledního, François Cluzet a Omar Sy mají velmi slušnou šanci tento trend zvrátit.

Český trailer filmu Nedotknutelní