Mamma Mia, chtělo se mi zděšeně vykřiknout, když mi kamarád připomněl, že portrét bývalé britské premiérky bude kočírovat Phyllida Lloyd, režisérka podprůměrného muzikálu na motivy písní švédského exportu jménem Abba. Jako nepoučitelný optimista a anglofil se zálibou v politických dramatech jsem ale naivně věřila, že by to nemuselo dopadnout špatně. Vždyť tam hraje Meryl Streep... Železná lady, známá svou konzervativní ideologií, tvrdým postupem ve válce o Falklandy, proti odborům či ve spojení s Ronaldem Reaganem destrukcí komunismu, vládla Británii jedenáct let, od roku 1979 do roku 1990, kdy byla "odejita" stranickým pučem. Potud suchá historická data. Film se však zaměřuje na delší časové období: na její mládí, kdy Maggie vyrůstala jako dcerka hokynáře a stoupala postupně po stranickém žebříčku až k nejvyšším postům, na její vztah s milovaným manželem Dennisem. Ale pouze ve flashbacích. Zestárlá, dezorientovaná Železná lady chodí po svém bytě, občas vyhlédne z okna a vzpomíná. Veškerá politická minulost je pryč, největším dobrodružstvím současnosti je pro křehkou a slabou starou dámu návštěva dcery a nákup mléka, jehož cena je naprosto šokující. U tak exponované politické figury (navíc stále žijící, je jí 86 let) je možné vydat se cestou intimního deníku a mapovat soukromý život (jako film Paní Brownová), vybrat si jednu zásadní událost či kratší etapu a tu podrobně popsat (což udělal např. film Královna), ale Phyllida Lloyd se rozhodla pokrýt celý politický život a vyzobávat z něj milníky jako zvolení do čela konzervativců, válka s Argentinou, stranický puč a odchod. A to tak nešikovně, že se ideologické kořeny konzervativního hnutí smrsknou na jednu všední příhodu na maloměstě a machismus politických stran jako uskupení chlapců, kteří spolu mluví, je podáván tak naivně, že s těmi páprdy s titulem za kloboukem divák chtě - nechtě sympatizuje. Historická hodnota nula celá nula, jako portrét stárnutí ploché, nudné a jaksi unyle úctyhodné. O to větší nevýhodu má divák, kterého baví moderní dějeprava, protože si na pozadí vzrušující epochy uvědomí, jak nechutnou instantní kaši režisérka navařila. A to měla do výroby k dispozici ty nejlepší suroviny, perfektního Jima Broadbenta jako manžela Dennise a několikanásobnou nositelku Oscara Meryl Streep, jejíž herecké superschopnosti zachraňují film před katastrofou. Oscar za masky i bezchybné herectví je rozhodně zasloužený. Nebojím se říct, že být na jejím místě jiná herečka (možná s čestnou výjimkou Helen Mirren), byla by Železná lady nekoukatelný film i pro sobotní deštivé odpoledne na Primě, ačkoli druhou alternativou je návštěva tchyně. Výsledek je vskutku unikátní. V negativním smyslu. Ze spojení silné, rozporuplné a vrstevnaté osobnosti Margaret Thatcher a neméně silné a brilantní Meryl Streep režisérka vyčarovala slaboučký a slaboduchý odvar. Tak nudný, že proti němu je učebnice dějepisu pro pátý ročník strhující dílo, tak povrchní, že více se dozvíte i z hesla na Wikipedii. Děj se sice jakoby odehrává uvnitř mysli, ale přestože dámě s perlami nahlížíme do hlavy, jakoby postrádala duši, je jen prázdným charakterem na papíře. Fascinujícím rysem je absolutní odpolitizování, chybí politický étos, válka politických idejí. Kam se poděl důraz na hodnoty staré dobré Anglie i nevšední zarputilost, s níž tvrdohlavá premiérka své postoje hájila? Jakoby se její složitá osobnost omezila na šňůru perel kolem krku a typický účes. Jenže zatímco dnes se politika medializovala, politik se stal hercem ve veřejných službách a volič vybírá své zástupce podle barvy kravaty, Železná lady byla vždy příkladem politika, který je hluboce hodnotově zakotven a pro něhož politika není primárně zdrojem obživy, ale službou lidu a ideám, ve které věří. Perly užívala jako dekoraci, ne jako politický program. Se kterým můžeme nebo nemusíme souhlasit, ale pokud točíme politický životopis, měli bychom jej alespoň mezi řádky načrtnout. Maggie si ve filmu chvílemi vůbec nepamatuje, kdo vlastně je, a vede smutné rozhovory se svým zesnulým manželem. Když si přeříkáme výroky, které ve snímku zazní, je až ironické, že film dělá přesný opak toho, v co železná žena věřila. "Člověk musí být statečný, převezme-li kormidlo," říká Maggie, ale samotnému filmu odvaha bolestně chybí. "Život každého člověka musí mít nějaký význam," nabádá premiérka, ale film se o hlubší porozumění ani náznakem nepokusil. "Je čas se probudit. Je čas jít do práce. Je čas vrátit vše skvělé, co dělalo Británii Británií," burcuje, ale pochlebovačný, sentimentální a zároveň až nepříjemně voyeuristický tón se protiví civilnímu, přiměřenému a rezervovanému britství... Bezradnost čiší z každého záběru, jakoby režisérka nevěděla, jak se k historické (a přesto stále přítomné) postavě postavit, jak k ní proniknout, jak ji číst. Nezbývá, než kapitulovat a přiznat si, že tuhle jedinou válku Železná lady prohrála. To tak ale bývá, když se železa chopí režisérské dřevo.

Český trailer filmu Železná lady