Modrý tygr

Dětská fantazie umí zhmotnit ledasjaké představy, a pokud autoři takových průhledů dokážou do svého pábení vnést cílenější postřehy o realitě kolem nás, pak můžeme očekávat zajímavou, inspirující výpověď, která osloví daleko širší publikum než jen výhradně dětské. To se před půlstoletím povedlo Pavlu Hoblovi ve snímku Máte doma lva?, před několika lety uspěla rovněž Maria Procházková, když splétala Kdopak by se vlka bál. Nyní se téhož přidržuje Petr Oukropec s Modrým tygrem. Dosavadní producent si tentokrát ozkoušel režisérskou profesi (s údajným dohledem Bohdana Slámy), prokázal zejména inscenační um, když s láskyplnou bizarností vykreslil zpola rebelující, zpola zasněné dětské i dospělé lidičky i prostředí s nimi spojená, avšak to platí pouze pro takříkajíc kladnou stranu barikády. Záporné zjevy naopak podléhají primitivně přepjaté, a proto rušivé karikatuře, která je zužuje do rozměru směšně neškodných padouchů. Na tom ovšem nese významný podíl viny už scénář, jak jej sepsal režisér společně s autorkou knižní předlohy Terezou Horváthovou. Také kameraman Klaus Fuxjäger činí ve vizuálním pojednání rozdíl mezi útulně "skládkovitým" prostředím, kde žijí kladní hrdinové, a sterilně vycíděným vzezřením jejich protivníků v kontextu zavlhlé všednosti městských ulic působících směšně a nadutě. Proto se ničemní představitelé města (a zvláště groteskně úlisný starosta představovaný Danielem Drewesem), kteří chtějí zbourat starou zástavbu včetně již ošuntělého skleníku a nahradit ji unifikovanými krabicovitými budovami, podobají pimprlovým figurkám neškodně cenícím zářivě bělostný chrup. Nerozumím tomu, proč Oukropec přistoupil k takovému řešení, které dětský příběh zneživotňuje: už přece dávno je známo, že schematická polarizace hodnot je záhubná a že nejvíce ceněné dětské filmy (ať již pocházely od nás nebo třeba ze Švédska) právě takový postup odmítly. Proti aroganci mocných - ať již ve škole nebo na úřadech - stojí zdánlivě bezbranní hrdinové: jak správce botanické zahrady (Jan Hartl) a jeho uklízečka (Bára Hrzánová), tak zvídavé, podnikavé děti Johanka a Matyáš (Linda Votrubová, Jakub Wunsch). Zatímco Hrzánové hrdinka se ještě odhodlá k ráznému činu, když jde do školy oznámit, že dceru si bít nenechá, Hartlův veskrze nepraktický vědátor, jehož rodokmen sahá až k obdobným prvorepublikovým figurkám, jak je načrtnul třeba Jindřich Plachta v Cestě do hlubin študákovy duše, patří do galerie postav z pomezí podivínských, každopádně však neschopných čelit tlakům doléhajícím zvenčí. Vzruch vnáší až výskyt záhadného modrého tygra, zvířete svým zbarvením nejen unikátního, ale nadto zjevně i kouzelného, když během jeho přítomnosti ve skleníku tam vyraší a vykvetou rostliny dosud nevídané, palmy dokonce prorazí střechu, aby si našly dost prostoru. Zprvu jen ve zlověstné siluetě spatřovaný tvor, dětmi posléze chráněný, tak získává rozměr bytosti vnášející do světa lidí řekněme podivuhodno, které přispěje ke změně jejich postojů - patrné je to hlavně u televizního štábu, který zprvu pořizuje starostovy zpola propagační šoty. Možná tu promžikává odkaz Jasného kouzelného kocoura z pohádkového podobenství Až přijde kocour. Výskyt a působení modrého tygra, veskrze realisticky zpodobněného mláděte povětšinou spavého, bohužel nepodléhá žádným pravidlům, jeho vstup do dění jako by měl ozřejmit jedině ledví jednotlivých lidí. Není totiž patrné, nakolik modrý tygr vychází z Johančiných představ a jak je naplňuje: v dění samotném je, zdá se, nadán vlastní identitou i vůlí. V Modrém tygru zaujímají významnou roli animované vsuvky. Nemám na mysli jen ucelené sekvence, například s tropickým ostrovem, jenž se v závěru promění ve hmatatelnou realitu, do níž vstoupí i sami protagonisté - jejich připlouvání se ovšem podobá útěku do jakéhosi vysněného ráje, obydleného modrým tygrem. Nápaditější je nenápadné rozhýbaní dětských kreseb (například v sešitě), které ožívají v kraťoučkých pointách - zde se asi nejnázorněji odkrývá fungování dětského myšlení, dětských přání, zvláště Johančiných.

Český trailer filmu Modrý tygr Ačkoli obě děti by měly, už kvůli svému zchudlému rodinnému zázemí, patřit mezi outsidery ve společenství svých vrstevníků, případné sociální rozdíly jsou zcela upozaděny, ne-li smazány: jediné lišení probíhá na úrovni "kladnosti", neboť spolužáci neskrývají své pohrdání či dokonce případnou agresi, ochotni pomáhat těm "zlým". I tady vidíme, do jakých hloubek zasahuje celková černobílá koncepce celého příběhu.