Recenze: Stud

Anglický režisér Steve McQueen na sebe upozornil vězeňským dramatem Hlad, kde popsal průběh protestní hladovky. Nyní přichází do kin jeho další snímek - Stud. Tentokrát se zaměřil na hrdinu navenek bezproblémového, integrovaného do společnosti - ale přesto emočně narušeného. Jako kdyby se obával opětovaného citu, vyhledává jen příležitostné sexuální příležitosti a spíše se uchyluje k nabídce na internetu nebo v pornočasopisech. Dosud takové případy byly většinou vykládány jako důsledek nějakého psychického traumatu (jak tomu bylo v Bertolucciho Posledním tangu v Paříži), jako součást sociálního propadu, osobnostní primitivity (připomenu aspoň některá dramata Mikea Leigha, například Nahého) - avšak ukazuje se, že stejné potíže mohou provázet i lidi na první pohled vysoce úspěšné a hmotně zajištěné. Pan doktor Koukolík má pro takové jedince výstižné pojmenování - označuje je za deprivanty. Vyznačují se lhostejností a absencí svědomí, nedokáží se vcítit do rozpoložení svých bližních, chovají se sobecky. Dopustí-li se trestného činu, po dopadení nelitují, čeho se dopustili, ale toho, že se nechali chytit. Svá hodnotová měřítka, ačkoli je mají patologicky posunutá, vnímají jako žádoucí či dokonce zvýhodňující, a proto se někdy cítí nadřazeně. Běda, protlačí-li se do významných mocenských pozic. Steve McQueen se ovšem úzkostlivě drží v mezích obvyklosti, vyhýbá se sebemenšímu náznaku nějaké kriminalizace svého Brandona (ztělesnil jej s velkou sugestivitou Michael Fassbender a právem si odnesl herecké ocenění z festivalu v Benátkách). Svými disfunkcemi nakonec trpí nejvíce on sám, vidíme, jak hluboce jej zasáhne, když selže při pokusu o intimní sblížení se svou kolegyní. Ale žádný osobní prožitek jej nepřiměje, možná ještě silněji zatvrzen se pokouší z bytu vystrnadit svou sestru (Carey Mulligan), jejíž přítomnost vnímá jako nepříjemnou přítěž. Jen z náznaků lze odečítat, že současné potíže obou sourozenců - u sestry, sužované zmarněnou uměleckou kariérou, se projevují hysterické sklony provázené promiskuitou - mohou mít kořeny v dětství. Odmítá za ni přebírat jakoukoli odpovědnost s odůvodněním, že už je přece dávno dospělá. Stud je kvůli sexuálním scénám přístupný až od 18 let, avšak rozhodně nespatříme nic, co by diváka rozněcovalo. Naopak převažují pocity trapnosti, když vidíme odosobněné Brandonovo počínání, veskrze mechanické a citově vyprázdněné. Ostatně i soukromý Brandonův život - v soukromí nebo v baru jej zastihuje častěji než na pracovišti - podléhá zavedeným stereotypům a jejich narušení či vyrušení z nich přijímá nelibě. Režisér téměř netečně registruje jeho obvyklé úkony, spatříme, jak se po bytě pohybuje nahý, jak si chodí ulevovat na záchod. McQueen se záměrně vyhýbá všemu, co by vyprávění dynamizovalo, vnášelo do něho jakýkoli vzruch. Vyprávění skládá z bezmála statických výjevů, kameraman Sean Bobbitt upřednostňuje pošmourno jako základní výtvarný prvek, převažuje umělé osvětlení. Záměrně volí dlouhé nehybné záběry, kdy nechává jednotlivé události volně proplouvat před nevzrušivým okem kamery, nanejvýš se obraz rozpohybuje souběžně s Brandonem, když jej sleduje třeba při jeho běhání nočními ulicemi - tehdy kamera podnikne dlouhou nepřerušovanou jízdu, jejíž dopad ovšem zůstává opět v rovině chladné registrace. Stud naznačuje, že Brandon ještě nemusí patřit mezi beznadějné, ztracené případy - režisér mu propůjčuje naději, že by skutečně mohl pocítit stud za sebe sama, zvláště když je konfrontován se zkrvavělým pokusem o sebevraždu blízké osoby. (I když se možná nejedná ani o stud jako o bezradnost a snad výčitky svědomí.) Fassbender mu vtiskl do velké míry řekněme objektivizovaný rozměr, vyhýbá se jakékoli démonizaci, ale případné prozření ponechává otevřenou záležitostí. Oceníme zejména, že Brandonovu hereckou modelaci vede jakoby zvnitřku, navenek uhlídáme jedině výrazové ztišení, která se odráží v tiché, až jakoby šeptavé mluvě, v nezřetelných gestech, ale o to zřetelněji je akcentováno vskutku umanuté chování, urputnost, s jakou si nárokuje splnění svých rozhodnutí. Michael Fassbender postihl s místy až děsivou naléhavostí prázdnotu a vyprahlost Brandonovy duše, prvoplánově upnuté jen na ukojení sexuálních potřeb.

Český trailer filmu Stud Ale ani taková zjištění nejsou nijak nová: na peklo, které si lidé připraví zúžením svého života na nezávazný sex, upozornil před desetiletím už francouzský snímek Pornografický vztah - a ještě dávno před ním také Felliniho Casanova. Steve McQueen však daný jev nezkoumá jako něco výlučného, ale naopak jako běžný jev, nad nímž se nikdo nepozastavuje a který jako by patřil k "modernímu způsobu života". V tom spatřuji cenný varovný akcent.