Recenze: Muž na hraně

Když točíte thriller, musíte se většinou rozhodnout, jakým směrem se při jeho realizaci vydáte. Buď můžete na všechno rezignovat a soustředit se na spád, atmosféru a akční scény, nebo si dáte záležet na příběhu, vztazích mezi postavami a pokusíte se o tzv. inteligentní thriller. Pokud ovšem chcete zkombinovat obě varianty, pouštíte se na hodně tenký led a vystavujete se riziku, že výsledek bude nemastný i neslaný a většina diváků z něho nadšena nebude. Je vám asi jasné, že Muž na hraně je přesně tenhle případ. Oním mužem z názvu je bývalý newyorský policista na útěku Nick Cassidy, který jednoho dne vyjede do nejvyšších pater známého hotelu, kde se ubytuje v pokoji a okamžitě po odchodu poslíčka vyleze na okenní římsu a chce skočit dolů. Vzbudí tím pochopitelně pozornost procházejících lidí, všudypřítomných médií a situace na ulici je tím pádem hodně chaotická. Jediný člověk, se kterým se chce bavit, je policejní psycholožka Lydie Spencer, která se stále ještě nevzpamatovala z předešlé akce, při níž nedokázala zachránit sebevraha před jeho činem. Postupně jí ale začíná docházet, že tohle bude úplně jiný případ a celá akce je pečlivě připravena a na jejím pozadí je mnohem víc, než se na první pohled zdá. Pokud se chystáte na film jít do kina, nedívejte se před ním na trailery, které prý všechno vyspoilerují. Budete-li totiž mít ponětí, o co v něm jde, připravíte se o veškerý možný zážitek a vlastně jedinou věc, která vás může trochu překvapit. Začátek je poměrně příjemný a nikterak se nezdržuje se sáhodlouhým uvedením do děje. Prostě nás uvrhne do věznice, v níž sedí hlavní hrdina, a za pár minut už se ocitáme na pohřbu jeho otce, na němž se nepohodne s bratrem, využije nastalého chaosu a uteče. A pak už šup do hotelu. Pro nicnetušícího diváka je tohle fajn a docela to navnadí na další pokračování. Pak už toho ale moc k radosti není. Ve chvíli, kdy na místo přijedou policisté a psycholožka, se tvůrci v čele s v hraných filmech debutujícím režisérem Asgerem Lethem snaží vytvořit atmosféru dusného psychologického thrilleru, jehož hlavní zbraní by měly být slovní výměny obou ústředních postav. To se jim ale bohužel nedaří a někdy to vypadá až nechtěně legračně. Když si navíc vybavíte po této stránce naprosto dokonalého Vyjednavače, jen si povzdechnete a čekáte, co se z toho vlastně vyvine. Je dost znát, že scenárista chtěl napsat chytrý film s přesahem a do značné míry tomu podřídil hodně věcí. Tím pádem ale sám sobě podrazil nohy. Nedokázal napsat jediný ostřejší a zajímavější dialog, v němž by bylo cítit jiskření nebo napětí. Nejvíc ale zarazí to, že tu vůbec nefunguje logika. S tou také souvisí dva možné divácké přístupy: jestli se rozhodnete ji řešit opravdu podrobně, nemá u vás zbytek filmu absolutně šanci a dostane se tak někam ke třem až čtyřem bodům, když se s ní budete zabývat povrchně a soustředit se budete jen na do očí bijící momenty, pak se hodnocení vyšplhá o trochu výš. Já zvolil druhou možnost. Přesto ale budu dost kritický. Postavy, na nichž by měl takový snímek stát, jsou dost špatně napsané, čímž je v podstatě znemožněna veškerá snaha hercům. Nemají co hrát a ani nejsou nikterak oslňující. Sam Worthington je i přes své charisma dost unavený a unylý, v rámci možností ale roli "utáhne", Elizabeth Banks je jako psycholožka moc hezká, jelikož ale zrovna její charakter je odbytý úplně nejvíc, zdaleka to nestačí. Motivace a její chování nedává moc smysl a upřímně nechápete, proč zrovna ona je vyhledávanou specialistkou, když se chová, jak se chová. Patříte-li k fandům Eda Harrise a těšíte se na něj, zůstaňte raději doma, protože je ve filmu pomálu a obsazen je asi proto, že jeho jméno se dobře vyjímá na plakátech. Nejlépe tak ze všeho vychází Jamie Bell jako bratr hlavního hrdiny, kterému jsem drsňáka uvěřil a jehož příběh by byl možná zajímavější než celý film. A potěší také hláškující Edward Burns, který asi jako jediný pochopil, v čem to vlastně vystupuje. V závěru tvůrci "vyměknou" úplně a vše, o co se pokoušeli v předchozích dvou třetinách, je najednou pryč a nastupuje čistá akce, která jakoby sem zabloudila z úplně jiného snímku. Jakás takás atmosféra mizí a Worthingtonova postava, která se v úvodu evidentně bála výšek, najednou otočí o sto osmdesát stupňů. Vzhledem k tomu, jak se vše mohlo vyřešit (a jak by to zřejmě také vyřešil běžný smrtelník) o dvacet minut dřív se stejnou slávou, působí i finální zakončení dost samoúčelně.

Český trailer filmu Muž na hraně Mé slušné ohodnocení tak zachraňuje vydařená kamera, která chvílemi může působit závratě a ve vhodných chvílích přichází s nápaditými záběry, příjemný začátek, solidní (byť v otřesně napsaných rolích hrající) herci a pár dobrých hlášek. Jak už jsem ale psal o několik odstavců výše, víte-li, o co půjde, a vyžadujete-li po filmech logiku, pak u vás Muž na hraně nemá šanci obstát. A upřímně řečeno, jeho tvůrci, kteří se domnívají, že natočili něco víc než jen tuctový thriller, si takový přístup možná zaslouží.