Ve svých předchozích sběrných dokumentech (Marcela, , René) se Helena Třeštíková mohla opřít o emotivně silnou linii ústředního protagonisty a jeho - ať již z jakéhokoli důvodu - výlučné osudy. Ve snímku Soukromý vesmír takové podloží postrádala. Janu Kettnerovou, s níž ji navíc váže celoživotní přátelství, a její blízké natáčela po celých 37 let, aniž by se přihodil jakýkoli zádrhel, slibující dostatečnou oporu pro stvoření přiměřeného odrazového můstku. První kraťoučký dokument Zázrak (o tom, jak ženu změní mateřství) vytvořila již v roce 1974. Ani Janě Kettnerové, ani jejímu muži, ani jejím třem dětem se od té doby až po dnešek nepřihodilo nic srdceryvného, jen vymaňování potomků zpod rodičovského vlivu neprobíhalo vždy ideálně. V značné části vyprávění se odráží valná část normalizace, jíž se Jana - vystudovaná socioložka - podřídila v tom smyslu, že smysl života nalezla ve výchově dětí namísto pěstování kariéry. Vybudovala si onen titulový soukromý vesmír, který jí zajistil snesitelnou existenci, za níž se nemusí stydět. Starosti se netýkaly (sebe)uplatnění, nýbrž vybudování odpovídajícího rodinného zázemí. Proto se opakovaně řeší starosti s bytem, počínaje stísněným vícegeneračním soužitím přes vlastnoručně zařizovaný domeček až k bytu v paneláku. Zmrtvělá hladina normalizace, dominující první části vyprávění, zůstává převážně ukázána jen v doprovodných zpravodajských záběrech z "velké politiky", jak ji převážně zprostředkovávaly televizní zprávy. Přitom právě téma zosobněné rodinou Kettnerových, kteří se nepodíleli ani na upevňování režimu, ani na odporu proti němu, ale v jeho rámci si žili své všední životy, považuji za nesmírně cenné právě pro postižení každodennosti, zbavené "velkých konfliktů, v posledních desetiletích komunistického režimu. Konečnou podobu, na níž se i tentokrát podílel střihač Jakub Hejna (samostatně režíroval Divadlo Svoboda), poskládala ze záznamů dochovaných na nejrůznějších nosičích včetně amatérských videozáběrů. Bohužel materiálu, využitelného právě k tomuto účelu, se zjevně nedostávalo, režisérka sama přiznává, že natáčela náhodně a se značnými realizačními problémy, když časosběrný projekt nebyl úředně posvěcen. Proto se rozhodla snímek několikerým způsobem ozvláštnit. Podobně, jako je tomu v seriálu Vyprávěj, také vkládá informativní pasáže o tom, jaké důležité události se v té které době odehrály, případně jaké vyvstávaly pravidelně se vracející konstanty. V tomto ohledu se soustředila na dva okruhy - jednak na prezidentské novoroční projevy, jednak na přítomnost Karla Gotta, ceněného za každého režimu a každému režimu se také přizpůsobivšího. Vlastně: politici přicházejí a odcházejí, kdežto Gott setrvává. Už celé půlstoletí. Mezitím vyrostla generace, která si už ani neumí představit svět bez něho... Gott se tu stává důležitým fenoménem a já považuji za režisérčin omyl, že celou onu "vnější" linii nepostavila výhradně na něm, vždyť právě v jeho počínání se odrážejí veškeré důležité okamžiky našich moderních dějin. Druhou (jednou rekapitulující, jindy aktualizační) složkou se stává přítomnost Janina manžela Petra, jenž ve studiu během sledování natočeného materiálů pročítá své pečlivě vedené deníky a dotváří tak řekněme vývojový kontext ryze privátní roviny, doplňuje, co se přihodilo, když kamera nebyla přítomná. Je trochu zvláštní, že roli svého druhu komentátora Helena Třeštíková přisoudila právě jemu, zatímco samotná aktérka dlouho zůstává přítomna toliko v záznamovém materiálu a prostor k výpovědi získává až v závěru. Tudíž ji poznáváme jako veskrze vyrovnanou osobnost, která má prvně seřazeny životní priority, a trochu překvapí, že za mírumilovným zevnějškem se skrývá ráznost. Snadno se uchýlí k dohlížitelskému peskování, jak dosvědčují výpovědi již dospělého syna, jenž na rozdíl od svých sester sklouzl k rebelství a přehlížení takzvaně zajištěné existence, a tudíž se nevyvedl úplně podle matčiných představ. Avšak upřednostnění tohoto vždy prý problémového potomka, v čemž Třeštíková nejspíš viděla šanci do vyprávění vnést nějaký vzruch, vedlo k těžkému narušení dramatické vyváženosti - jeho osudy se ve filmu doslova osamostatňují, tvoří ucelený dějový segment, když kamera jej provází třeba při španělském pobytu. Jenže o jeho "nepřizpůsobivosti" či spíše alternativním životním stylu se stejně dovíme několik sebestylizačních frází a jeho případná účast coby protiváha "usazenosti" zbývající rodiny také nevede ke sdělnému výsledku. Jestliže jeho dvěma sestrám (obě se zdarem a bez problémů vystudovaly) režisérka věnovala jen orientační pozornost, měla stejně postupovat i v jeho případě - anebo všechny sourozence naopak pojednat ve srovnatelném rozsahu.

Český trailer filmu Soukromý vesmír Výchozí pozornost byla věnována rodičovskému páru, na který soustředila nejvíce pozornosti (a navíc to dala najevo i výběrem otce rodiny do role komentátora), takže důležité bylo sledovat tuto linii a zbytečně nepokukovat stranou, pokud nezamýšlela celý příběh vést k jakémusi srovnání životních představ rodičů na jedné straně a dětí na druhé. To ovšem nenastává. Domnívám se, že Třeštíková se minula s optimálním dramaturgickým rozvržením látky, nepronikla dostatečně pod povrch dění. Výsledek je roztěkanější, ornamentalizovaný více, než bychom očekávali.